ÚVOD       HISTORIE       PROHLÍDKY       KULTURA       FOTOGRAFIE       KKOS       OKOLÍ       INDEX

 

Vladislav I. (český kníže z rodu Přemyslovců) ? - 12.4.1125

Třetí syn knížete a krále Vratislava II., o němž Palacký tvrdí, že byl "jistě v celé řadě Přemyslovců jeden z nejlepších a nejušlechtilejších..., nebylo v něm pýchy, ani mstivosti a ukrutnosti, skvěje se udatenstvím, nemiloval předce války...", se ovšem poprvé ocitl v popředí roku 1107, kdy pomohl olomouckému údělníkovi Svatoplukovi svrhnout vlastního bratra Bořivoje II. Za odměnu měl od nového knížete slíbeno nástupnictví. Po zavraždění Svatopluka roku 1109 umožnily rozmíšky mezi bratry neúměrné zasahování císaře Jindřicha V. do českých záležitostí. Císař udělil v říjnu 1109 Čechy v léno Vladislavovi I. a pomohl mu proti Bořivojovi, který se s polskou pomocí zmocnil Prahy. Roku 1110 císař Bořivoje zajal. Vladislav nejprve tři roky držel v zajetí bratrance Otu, nakonec však pochopil, že bude muset uspokojit nároky příbuzných, a proto jim přidělil roku 1113 v zemi tradiční úděly.

V roce 1117 dokonce předal vládu Bořivojovi, který se vrátil z exilu, a sám si ponechal jako úděl pouze území za Labem. To byl v té době vskutku nebývalý čin. Přátelská shoda mezi bratry skončila roku 1120, když se Vladislav znovu ujal vlády a bratra vyhnal. Oženil se s Richenzou z Bergu, s níž měl čtyři děti - nejstarší dceru Svatavu a tři syny: příštího krále Vladislava II. (předka královské linie Přemyslovců), Děpolda (zakladatele vedlejší větve Přemyslovců - Děpoldiců - která však nikdy nevládla) a Jindřicha.

Fiala Z.: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995-1310, Praha 1965

(použito z www.libri.cz)

 

Jan z Jenštejna (arcibiskup pražský) 27.12.1350 - 17.6.1400

Syn královského notáře Pavla z Jenštejna studoval na universitách v Praze, Pavii a Bologni. Jeho životní dráha měla rychlý vzestup. Ve 26 letech byl jmenován biskupem míšeňským a o čtyři roky později se stal - po svém strýci Janu Očkovi z Vlašimi - třetím arcibiskupem pražským (19. 3. 1379). Již předtím po čtyři roky zastával místo kancléře Václava IV. V té době s králem velmi dobře vycházel, protože ačkoliv nabyl značného vzdělání a dal se na duchovní dráhu, "nepřestal milovat svět a rozkoše jeho, uměl výborně zacházet s všelikou zbraní a veliké zalíbení měl v kratochvílích a veselých spolcích" (J. Malý).

V církevním schismatu, který byl způsoben dvojpapežstvím, se postavil na stranu římského papeže Urbana VI., a tím se dostal do sporu s králem, který vyčkával. Rozhodující obrat však nastal roku 1380, když zachvátila Čechy "černá smrt" a Jan onemocněl. Sice se uzdravil, ale jeho povaha se zásadně změnila. Arcibiskup se téměř stále postil, spal na kamenné podlaze, na těle nosil drátěný pás s ostrými špicemi a trýznil se tak, že ho musel kárat i jeho zpovědník. Jan také často upadal do vytržení, ale především se stal oddaným synem církve, jejíž práva hájil proti světské moci. Není tedy divu, že se jeho vztah ke králi záhy zkomplikoval. Z veselého kumpána a přítele dobrého moku se stal nepohodlný a nekompromisní nepřítel. Václav jej dokonce držel v zajetí na Karlštejně a neváhal ho zbavit kancléřského úřadu (1384).

V roce 1393 vypukl mezi oběma další spor o zřízení nového biskupství v Kladrubech, čímž měla být omezena moc arcibiskupa. Po násilné smrti generálního vikáře Jana z Pomuku opustil Jan z Jenštejna Čechy a vydal se hledat spravedlnost a podporu do Říma. Neuspěl tu však a po návratu mu král nechal roku 1395 dokonce zabavit veškerý majetek. Arcibiskup se znovu vydal do Říma, kde se roku 1396 vzdal svého úřadu. Pak krátce pobýval na hradě Helfenburku, ale když se dostal do sporu s novým arcibiskupem o rentu, odešel potřetí a tentokrát natrvalo do Říma, kde také jako patriarcha alexandrijský zemřel.

Zůstalo po něm rozsáhlé literární dílo, kde vedle písemností úřední a církevní povahy vyniká především jeho duchovní lyrika a autobiografický pokus Knížka o úniku ze světa (Libellus de fuga mundi).

Holinka R.: Církevní politika arcibiskupa Jana z Jenštejna za pontifikátu Urbana VI., Bratislava 1933; Friedl A.: Kodex Jana z Jenštejna, Praha 1931; Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin 1, Řím 1987

(použito z www.libri.cz)

 

Matyáš Bernard Braun (rakouský sochař) 24.2.1684 - 15.2.1738

Někdy před rokem 1710, po učebních letech v Rakousku (Salcburku) a cestách po Itálii (Benátky, Bologna, Řím), zavítal Matyáš Braun, rodák z Tyrol, již jako vyhraněná umělecká osobnost do Prahy. V Čechách brzy zdomácněl, našel si tu ženu i přátele, stal se novoměstským měšťanem a sžil se s naším prostředím. Již jeho první větší práce - socha Vidění sv. Luitgardy, umístěná na Karlově mostě - mu zajistila obdiv i množství dalších zakázek. Braunova dílna byla v letech 1725-26 s přiznaným příjmem 900 zlatých a šesti tovaryši největší dílnou v Praze. Již tehdy snad vlastnil tři domy a sad s letohrádkem. Žil tedy po pansku, byl erbovním měšťanem a nazývali ho "urozeným vladykou". Se svou manželkou měl pět dětí, z nichž se však žádné nevěnovalo otcovu řemeslu.

Obdiv k jeho dílu trvá dodnes. Z tváří Braunových soch je možno vyčíst každé hnutí mysli, těla se zdají být v pohybu, gesta jen dotvrzují dokonalou iluzi života. A to Braun, na rozdíl od italských umělců, netvořil z mramoru, ale z méně ušlechtilého pískovce. Autorská zásluha Braunova jako barokního sochaře není ani tak v provedení děl, jako ve výběru řešení a v invenci.

Stovky zakázek v pražských palácích, zahradách, kostelech, ale i na mnoha dalších místech Čech nemohl ovšem zvládnout sám. Práce mu totiž záhy přivodila souchotiny, podobně jako F. M. Brokofovi. Tvořil proto pouze návrhy a modely a pak jen dotvářel do konečné podoby práci početné dílny, v níž zaměstnával své méně slavné spolupracovníky.

Ze všech děl mistra iluzivního baroku jsou asi nejznámější sochy v Kuksu, vytvořené na objednávku hraběte F. Sporcka (alegorie Ctností a Neřestí, monumentální plastiky tesané do pískovcových skal v Betlému u Kuksu, čtyřicet groteskních sošek callotovských trpaslíků pro kukské závodiště atd.), výzdoba pražské rezidence císařského diplomata Jana Václava Gallase, zahradní plastiky z Cítolib (dnes ve Vídni), řezby pro klášter v Plasích, sochy na mytologické téma pro zahradu zámku v Duchcově a další. Přátelil se s mnoha významnými umělci své doby, např. F. M. Kaňkou, jehož stavby vyzdobil svými sochami (kostel sv. Klimenta v Klementinu v Praze). Pokračovatelem Braunova odkazu se stala především česká rodina Pacáků, třebaže nedosáhla - podobně jako další následovníci - už takového mistrovství.

Neumann V.: České baroko, Praha 1975; Poche E.: Matyáš Bernard Braun, Praha 1986; Dějiny českého výtvarného umění, Praha 1989

(použito z www.libri.cz)

 

Josef II. (římskoněmecký císař) 13.3.1741 - 20.2.1790

Josef II. byl nejstarší syn Marie Terezie a Františka Lotrinského. Po smrti otce v roce 1765 se stal římskoněmeckým císařem a Marie Terezie ho jmenovala svým spoluvládcem. Po její smrti 29. listopadu 1780 se ujal vlády v monarchii.

Protože šlo o následníka trůnu, Josefova výchova i vzdělání měly poměrně vysokou úroveň. Hodně také cestoval po evropských státech i jednotlivých zemích monarchie. Stal se osvícencem, přesvědčeným o nutnosti podstatných reforem tehdejší společnosti. Radikálnost jeho názorů však vedla k rozporům mezi ním a matkou. Desetileté období Josefovy vlády pak bylo vyplněno horečnou reformní činností. Jejím mozkem i hnací silou byl sám Josef, u kterého byly vynikající schopnosti spojeny s pevnou vůlí a obrovskou pracovitostí.

Josefovým ideálem byla jednotná centralizovaná říše spravovaná všemocným státním aparátem, v jehož čele stojí panovník, který rozhoduje o všech důležitých otázkách. Pokračoval proto v již Marií Terezií započatém úsilí o centralizaci a postátnění správy monarchie. Neváhal v tomto směru provést i radikální opatření, kterými měla být státu podřízena i katolická církev. Zřízením generálních seminářů převzal stát výchovu kněží a hospodářská i politická moc církve byla podlomena zrušením všech klášterů nezabývajících se společensky prospěšnou činností.

V tolerančním patentu i v dalších Josefových reformách našly svůj výraz základní ideje osvícenství - svoboda myšlení a náboženská tolerance. Toleranční patent z 13. října 1781 vyhlásil občanskou rovnoprávnost a svobodu bohoslužeb (byť omezenou) pro stoupence obou hlavních směrů protestantismu - luterány a kalvinisty - a pro řeckokatolickou církev. V zdůvodnění patentu se mluví o "škodlivosti všeho nátlaku na svědomí". Téměř současně s tolerančním patentem byla zrušena řada starších nařízení diskriminujících Židy. Podle zásad vydaných pro cenzuru, neměly být zakazovány knihy pro kritická stanoviska namířená proti komukoliv, pokud se nejednalo o hanopisy a spisy anonymní. Vědecká díla neměla podléhat cenzuře vůbec. Uvedené reformy znamenaly v životě tehdejší společnosti převratné změny.

V duchu osvícenských názorů poskytoval Josef II. podporu rodící se průmyslové výrobě a zrušením nevolnictví patentem z 21. listopadu 1781 radikálně zasáhl do vztahu mezi vrchnostmi a poddanými. Vyvrcholením Josefovy reformní činnosti byla berní a urbariální reforma, která snižovala daně poddaným a nahrazovala robotu peněžními a naturálními dávkami. Vstoupila v platnost v listopadu 1789, s přechodnou jednoroční lhůtou, kdy poddaní měli ještě robotovat, ale za mzdu. Po Josefově smrti však byla zrušena.

Prováděné reformy se dotýkaly zájmů nejmocnějších tříd společnosti, aristokracie a církve, centralizační opatření narážela i na odpor vlasteneckých kruhů jednotlivých zemí. Odpor často vzbuzoval i způsob uskutečňování reforem, neboť Josefovi bylo cizí taktizování a postupoval přímočaře, despoticky, bez ohledu na překážky, tradice či zvyklosti. Také neúspěšná zahraniční politika Josefova, především válka s Tureckem (od 1788), jež pohlcovala dvě třetiny státních příjmů a zhoršovala hospodářskou situaci, vzbuzovala odpor proti politice panovníka. A tak ke konci vlády Josefa II. vyrostla zejména v Belgii, Uhrách a Tyrolsku silná opozice. Uherští stavové přinutili v lednu 1790 již nemocného panovníka ke zrušení všech reforem v zemi kromě tolerančního a nevolnického patentu. Zdálo se, že reformní úsilí Josefovo je v troskách. Další vývoj ukázal, že tomu tak nebylo. Rozhodnost jeho zásahů znemožnila v mnoha oblastech cestu zpět.

Josefova snaha jednotně řídit monarchii celkem přirozeně vyvolávala potřebu společného státního jazyka, kterým za daných okolností mohla být jedině němčina. Ta se proto stala vyučovacím jazykem na všech vyšších školách a její znalost byla předpokladem pro přijetí do státní služby. Tato opatření znevýhodňovala neněmecké národy monarchie a vyvolávala u českých vlastenců obavy z poněmčení národa. Hrozící germanizace však podnítila obrannou aktivitu vlastenců, kterým na druhé straně právě Josefův osvícenský režim poskytl možnost i prostředky k obraně českého jazyka a rozvíjení vlasteneckého cítění. Začaly vycházet české noviny, zrodila se česká publicistika, rozmach zaznamenalo české divadlo aj. Právem proto považují historici právě období Josefovy vlády za počátek národního obrození.

Josef II. již za svého života získal sympatie českého lidu. Vzniklo o něm mnoho legend, básní i písní a jeho jméno je dodnes nejčastějším křestním jménem u nás. Kladně ho hodnotí i soudobá historiografie, která období jeho vlády považuje za vyvrcholení tzv. osvícenského absolutismu v habsburské monarchii.

Josef II. měl své slabiny i nedostatky a jeho záměry a plány byly dalekosáhlejší než dosažené výsledky. Ale jak napsal již Denis: "Mocnář, jenž konec učinil pronásledování náboženskému a zrušil rabství, zasluhuje, aby zaujal místo v panteonu národním vedle nejlepších panovníků."

Prášek J. V.: Panování císaře Josefa II., I.-II., Praha 1903, 1904; Kočí J.: České národní obrození, Praha 1978; Lněničková J.: České země v době osvícenství, Praha 1995; Čornejová I.-Vlnas V.-Rak J.: Ve stínu tvých křídel, Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995

(použito z www.libri.cz)

 

Jan Nepomucký (český duchovní) asi 1345 - 20.3.1393

Kněz Jan z Pomuku, od roku 1393 generální vikář pražského arcibiskupství, vešel v obecnou známost především jako oběť mocenského zápasu a osobní nevraživosti mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. V roce 1393, kdy se nepřátelství mezi nimi znovu rozhořelo naplno, začal král uvažovat o zřízení nového biskupství v Kladrubech a jeho obdarování pozemky kladrubského kláštera, čímž by bylo pražské arcibiskupství citelně finančně poškozeno. Vše mělo být uskutečněno po smrti umírajícího opata. Jan z Jenštejna však nechal 10. 3. 1393 urychleně zvolit nového opata a jeho generální vikář volbu potvrdil. To Václava IV. neobyčejně rozlítilo a chtěl potrestat viníky. Arcibiskup a jeho úředníci byli pozváni na jednání s králem, kam se Václav IV. dostavil rozzlobený a snad i opilý. Jan z Pomuku a oficiál Mikuláš z Puchníka byli zajati a odvlečeni na staroměstskou rychtu k výslechu. Zde byli mučeni samotným králem, není však jasné, co se vlastně chtěl Václav IV. dozvědět. Vzápětí se polekal svého činu a rozhodl se arcibiskupské úředníky propustit, potvrdí-li, že se s nimi jednalo slušně. V případě Jana z Pomuku však už bylo pozdě. 20. 3. 1393 ve večerních hodinách bylo mrtvé tělo svázáno do kozelce a shozeno z Karlova mostu do Vltavy.

Teprve později, v 16. století, objevil se v Hájkově kronice vedle skutečného Jana z Pomuku jakýsi Jan Nepomucký, královnin zpovědník, který zemřel, protože nechtěl vyzradit zpovědní tajemství. Postupně vznikla kolem - jinde v pramenech nedoloženého - mučedníka legenda. V dobách baroka se o svatořečení zasazovali především katoličtí vlastenci. Nový světec měl chránit národ a očistit ho od neblahého ódia "kacířství". V roce 1729 byl Jan Nepomucký prohlášen katolickou církví za svatého a jeho kult byl spontánně přijat nejen v již pokatoličtěných Čechách, ale brzy získal velkou popularitu v Evropě a dokonce i v zámoří (srovnej jméno Metternicha!). Na památku jeho shození z mostu, byla socha tohoto světce, umisťována na mostech a stala se typickou součástí české krajiny.

Kadlec J.: Přehled českých církevních dějin 1, Řím 1987; Slavík I.: Čtení o sv. Janu Nepomuckém, Strakonice 1993; Vlnas V.: Jan Nepomucký, Česká legenda 1993; Vlček E.: Osudy českých patronů, Praha 1995

(použito z www.libri.cz)

 

Jan Blažej Santini Aichl (český malíř, architekt) křtěn 4.2.1677 - 7.12.1723

Syn italského zedníka Santiniho Aichla, z rodiny už po tři generace usedlé v Čechách, se původně vyučil malířem, ale pravděpodobně od roku 1700 se věnoval i stavitelství. Jeho učitelem byl asi dvorní malíř a inspektor královské obrazárny Schröder. Po vyučení se Santini vydal na zkušenou do Itálie. Už v mládí se zřejmě důvěrně seznámil s tvorbou francouzského malíře a architekta Jeana B. Matheyho, který byl v letech 1675-95 činný v Čechách a vystavěl mj. zámek v Praze-Tróji či arcibiskupský palác. Zdá se, že silně na něj působilo i dílo velkého rakouského architekta Fischera z Erlachu, který rovněž stavěl v Praze (Clam-Gallasův palác).

Po návratu z Itálie (asi 1702) se rozhodl věnovat výhradně architektuře. Byl záhy zahrnut neuvěřitelným množstvím zakázek na více než sto staveb. V jeho tvorbě upoutávají pozornost zejména stavby stylu "gotizujícího baroka", ale neméně pozoruhodná jsou i díla, ve kterých originálním způsobem ztělesňuje symbolické myšlenky a půdorysná schémata. Ve své tvorbě jako celku dosáhl Santini vrcholných výkonů českého baroka. Na rozdíl od svého souvěkovce K. I. Dientzenhofera byl Aichl oblíbeným stavitelem paláců a zámků, jeho tvorba je také více svébytná a neopakovatelná.

Z mnoha originálních staveb plných kontrastů uveďme alespoň poutní kostel na Zelené Hoře, zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou (postavený 1721-23 pro Kinské), pražské paláce Šternberský, Schönbornský a Morzinský, zbraslavský a kladrubský klášter, kostely v Rajhradě, Želivě i ve Žďáru.

Kotrba V.: Česká barokní gotika. Dílo Jana Santiniho-Aichla, Praha 1976

(použito z www.libri.cz)

 

Kilián I. Dienzenhofer (český architekt, stavitel) křtěn 1.9.1689 - 18.12.1751

Syn Kryštofa Kilián Ignác se měl podle otcových představ stát něčím víc než jen polírem a stavitelem. Dostalo se mu proto vzdělání na malostranském gymnáziu a pak osmileté studijní cesty do Rakouska. Po návratu ze zkušené (1715) se stal spolupracovníkem otce, po jehož smrti se snad ještě jednou vydal do světa a údajně navštívil Itálii, Francii a Anglii. V každém případě však se Kilián Ignác stal především pokračovatelem Dienzenhoferovské tradice a dovedl ji k nejvyšším metám. Je pokládán za dovršitele a hlavního představitele svébytného českého vrcholného baroka a jeho dílo obsáhlo snad všechny druhy staveb světských i církevních. Také míst, kde v naší zemi zanechal své stavby, je tolik, že by vystačila na dlouhý seznam. Nejpozoruhodnější ovšem je, že se při žádné stavbě neopakoval, každé dílo je něčím nové, i když všechna nesou pečeť svého tvůrce. České baroko dosáhlo i jeho zásluhou takové výše, že ovlivnilo architekturu celé střední Evropy, a dokonce i Itálie. Přitom jeho tvůrce, nadaný a pilný dvorní architekt, musel pro špatnou finanční situaci odmítnout i nabídnuté povýšení do šlechtického stavu.

Ačkoliv stavby Kiliána Ignáce Dienzenhofera najdeme na mnoha místech Čech (například Přeštice, Opařany, Odolena Voda, Dolní Ročov), nesmazatelně se zapsal především do architektury Prahy. Jeho nejvýznamnějšími světskými stavbami zde jsou dnes Invalidovna (Praha-Karlín) a původně předměstská vila Portheimka (dnes Praha-Smíchov). Jeho stavby církevní - tvořící především náplň jeho práce, tvořil nejen pro soukromé šlechtické zadavatele, ale především pro benediktiny, u nichž nastoupil na místo stavitele po svém otci za ne zrovna příznivých finančních okolností. Sám se však dokončení svého vrcholného díla, chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, nedožil. Dílo završil jeho žák a zeť Anselmo Lurago, který - stejně jako další následovníci - už kvalit svého mistra a učitele nedosáhl.

Vilímková M.: Stavitelé paláců a chrámů, Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové, Praha 1986; Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu, Praha (katalog NG) 1989

(použito z www.libri.cz)

 

Alfréd I. Windischgrätz (rakouský polní maršál) 11.5.1787 - 21.3.1862

Kníže Windischgrätz začínal svoji vojenskou kariéru za napoleonských válek roku 1804 jako poručík jezdectva. Poměrně rychle získal vysoké vojenské hodnosti a v roce 1840 se stal velícím generálem v Čechách. Windischgrätzův profil pyšného, bezcitného a konzervativního aristokrata charakterizuje jeho údajný výrok, že člověk začíná teprve baronem. "Českým" šlechticem byl jen tím, že měl v Čechách (Tachovsko) své panství (ovšem jeho rod získal u nás inkolát už roku 1574).

V roce 1848 patřil Windischgrätz k hlavním postavám kontrarevoluce v habsburské monarchii. V čele císařských vojsk potlačil červnové povstání v Praze a v říjnu likvidoval revoluční hnutí ve Vídni. V té době stál na vrcholu své moci a podílel se na vytvoření nové vlády knížete Felixe Schwarzenberka.

V lednu 1849 dobyl sice Windischgrätz Pešť, ale porazit maďarskou revoluci se mu nepodařilo. Neúspěchy vedly k rozporům mezi ním a Schwarzenberkem a v dubnu 1849 k jeho odvolání. Dostal sice od císaře vysoké vyznamenání, ale vláda se pečlivě starala o to, aby mu byl znemožněn přístup k politické či vojenské moci. Uražený a hrdý Windischgrätz se na dlouho stáhl do ústraní a pak patřil až do konce života k vedoucím osobnostem konzervativní aristokratické opozice proti vládě. Pochován je v rodinné hrobce v Kladrubech.

Klíma A.: Revoluce 1848 v českých zemích, Praha 1974

(použito z www.libri.cz)

 

Anastáz Opasek O.S.B. (český katolický duchovní) 20.4.1913 - 24.8.1999

Básnické dílo a životní osudy A. Opaska zařazují do linie "druhé generace" spirituálních katolických básníků. Jejich umělecké začátky spadají do 40. let, ale než se jejich tvorba stačila rozvinout, stali se obětí komunistické justice. Patří sem J. Zahradníček, Jan Dokulil, Josef Kostohryz, V. Renč - a také sám Opasek, který byl v září 1949 zatčen a na počátku prosince 1950 odsouzen na doživotí pro "velezradu a špionáž".

V té době byl Opasek již 10 let knězem (vysvěcen v červenci 1938 a téhož roku v Římě získal i doktorát teologie), a když se roku 1939 vrátil do vlasti, stal se převorem břevnovského kláštera. Zde za okupace docházelo ke konspirativním schůzkám. Od roku 1947 byl opatem břevnovského kláštera a významným činitelem benediktinského řádu. Po odsouzení (1950) byl v různých věznicích a pracovních táborech, navíc často šikanován a držen v samovazbě. V roce 1960 byl amnestován, ale až do roku 1968 mohl pracovat jen jako stavební dělník. Po krátkém období kolem roku 1968 mu po okupaci znovu nebylo povoleno vykonávat kněžskou činnost, a tak volil raději odchod do exilu - od roku 1969 žil v benediktinském opatství v bavorském Rohru. Zde vedl práci křesťanské laické organizace Opus bonum, která kromě publikační činnosti (vydala na 30 titulů nejen náboženské literatury) připravovala semináře a každoroční setkání exilových intelektuálů ve Frankenu. Usiloval též o česko-německé smíření. V roce 1990 se Opasek vrátil do Československa, zasloužil se o navrácení břevnovského kláštera řádu a významně se jako opat podílel na obnově kláštera k jeho mileniu v roce 1993. U příležitosti 80. narozenin jej papež Jan Pavel II. jmenoval arciopatem. V duchu svých frankenských snah podepsal počátkem roku 1995 petici Smíření 95.

V roce 1974 vydal Opasek v Římě sbírku Obrazy, jež byla inspirována jeho zážitky z cizích zemí a z cest, především z Itálie, kde ještě před válkou studoval, ale též z Francie a Ameriky. Kontemplativní, k Bohu obrácenou tvář má sbírka Život upřen do středu (1978) a pokus najít klidný pevný bod jistoty je patrný i v meditativních básních Podvečerní hudba z roku 1979.

K významným knihám české memoárové literatury patří Opaskovy vzpomínky Dvanáct zastavení (1992), zachycující jeho životní pouť od dětství po odchod z vlasti.

(použito z www.libri.cz)

Klášter Kladruby  -  349 61 Kladruby u Stříbra  -  tel./fax.: 374 631 773  -  e-mail: kladruby@mybox.cz