ÚVOD       HISTORIE       PROHLÍDKY       KULTURA       FOTOGRAFIE       KKOS       OKOLÍ       INDEX

<<  19. Kladruby pod panstvím Windischgrätzů 2   20. Kladruby mezi dvěma válkami   22. Konec války a první poválečná léta

 

19. Kladruby pod panstvím Windischgrätzů 2

^

Alfréd II. a jeho přestavby v klášterních budovách

 Po smrti Alfréda I. zdědil kladrubský majetek jeho syn Alfréd II. Josef Mikuláš Windischgrätz. Narodil se v roce 1819 a v roce 1850 se oženil s Hedvikou Lobkowitzovou. Stejně jako jeho otec se věnoval vojenství a byl také dědičným členem panské sněmovny ve Vídni. V prusko-rakouské válce byl v roce 1866 raněn v bitvě u Hradce Králové. Poté, na rozdíl od svého otce, si zvolil Kladruby za své trvalé sídlo a byl to právě on, který se z celého rodu nejvíce podílel na různých stavebních „úpravách“ bývalého klášterního areálu. Bydlel v nové prelatuře, tedy v budově, v níž je vstupní brána a nyní i pokladna památkového objektu. Nad vstupní bránu nechal umístit rodový windischgrätzský znak.

Největší přestavbou, ke které došlo za jeho působení, bylo vybudování zámeckého pivovaru v bývalém klášterním konventu, v budově, jež byla dílem slavného barokního stavitele K. I. Dienzenhofera. Tento pivovar se měl stát dokonce konkurentem již tehdy známému a proslavenému pivovaru plzeňskému. Se stavbou bylo započato roku 1863 bouráním zdi a zvonice, která stála při hradební zdi. Při vynášení zdiva se zlomil žebřík, na němž stálo několik mladých chlapců, kteří se všichni při pádu zranili. Protože budova konventu neměla sklepy, vyřešil to její majitel svérázným způsobem. Až do výše prvního patra nechal ze dvou stran navozit zeminu, čímž vlastně potřebné sklepy vytvořil. Co to znamenalo pro zdivo historicky cenné budovy, vidíme ještě i dnes, třebaže už byla hlína odstraněna. Pivovar zahájil činnost koncem roku 1864. slavnostnímu otevření předcházel průvod kladrubského obyvatelstva z města k pivovarské budově, kde farář Wenzel Schmid z Holostřev pak sloužil u přenosného oltáře slavnostní mši. Vysvěcení provedl vikář Valentin Langhans za zpěvu písně Bože, chválíme tebe.

V roce 1867 se začalo s rozšiřováním pivovaru na jižní straně budováním nových ledáren. Také při těchto pracích došlo k neštěstí, když jeden dělník byl zasypán hlínou. Přestože byl brzy vyproštěn živý, po dvou týdnech zemřel. Tachovský stavitel Kraus, ač sám neměl na tom vinu, vyplatil vdově po něm značnou částku peněz. Pivovar dobře prosperoval a vyráběl ročně 75 tisíc věder piva (1 vědro je cca 61 litrů), později se udává 80 až 110 tisíc hektolitrů. Windischgrätz koupil ve Stříbře Hotel u Staré pošty, kde zřídil pivnici, v níž čepoval výhradně své zámecké pivo. To mělo po mnoho let dominantní postavení na českém západě pro vyhlášenou kvalitu sladu a vozilo se nejdříve koňskými potahy, později též po železnici do Prahy i do Vídně.

Protože pivovar dobře prosperoval, začal Windischgrätz se stavbou nové sladovny na západní straně nového konventu. Na místě mezi domácí kaplí a chrámem byly vykáceny stromy a proveden výkop do hloubky 6 a půl sáhu (více než 10 metrů). Když „neschopný“ inženýr z Prahy nemohl stále najít skalní podloží, byl vyměněn a začalo se kopat na jiném místě, kde byla až dosud květinová zahrada. V roce 1873 byly konečně založeny stěny a vybudována dvojitá klenba.

V roce 1874 se Alfréd II. rozhodl přeložit knížecí windischgrätzskou hrobku z Tachova do prostoru dosavadní mnišské hrobky pod sakristií bývalého klášterního chrámu v Kladrubech, kde odpočívali od roku 1726 v otevřených rakvích částečně mumifikovaná těla kladrubských mnichů a opatů. Nechal proto vynést všech 138 rakví, přičemž tři rakve opatů byly při té příležitosti opraveny a všechny pak nechal přemístit do dvou malých kobek se vchodem z rajského dvora (mezi starou prelaturou a kostelem), v nichž se až dosud choval dobytek jeho zaměstnanců! Svolení k tomu dala i arcibiskupská konzistoř v Praze. Vzpomínám si, že ještě v roce 1971 jsem měl možnost tyto otevřené rakve, naskládané hustě na sobě, na tomto místě spatřit. Vyschlá těla v nich uložená, oblečená do černých mnišských obleků, se zdála neporušena, ze zšedlé kůže na obličeji svítily bílé zuby. Jen kožené šněrovací boty byly již v úplném rozkladu, zatímco dřevěné floky, jimiž se přibíjely podrážky a podpatky, zůstaly na svém původním místě seřazeny ve tvaru chodidla. Práce na úpravě hrobky pokračovaly pomalu a pro vlhkost zdiva byly dokončeny až po smrti Alfréda II.

V roce 1875 došlo k velkému požáru pivovaru, při němž byly zničeny střechy, ledárna, komín, prázdné sudy a další potřeby. Při hašení se vyznamenali hasiči z Kladrub a ze Stříbra. Ani hadice stříbrských hasičů, kteří měli lepší techniku, ovšem do takové výšky nedosáhly, a tak se voda vynášela a polévala se střecha, aby se zabránilo rozšíření ohně na budovu katedrály. Pojišťovna vyplatila Windischgrätzovi 40 tisíc zlatých, ač on sám požadoval 60 tisíc. Ten pak sám odměnil kladrubské občany, kteří pomáhali při hašení, částkou 1200 zlatých.

Alfréd II. zemřel v roce 1876 v 57 letech věku v Tachově na břišní koliku, když se musel vrátit z lovu tetřevů, na němž byl společně s princem Lobkowitzem. Pohřben byl tehdy ještě v Tachově vedle svých rodičů a předčasně zemřelé manželky, neboť kladrubská hrobka ještě nebyla hotová. Především na jeho osobu je „šitý“ citát dr. Viléma Kremera, znalce kladrubských dějin: „… a proto není daleko pravdě i názor mnohých, že právě to byli Windischgrätzové, kteří byli příčinou zkázy kladrubského kláštera, tohoto krásného místa naší vlasti.“

Alfréd III.

 Další z kladrubských Windischgrätzů Alfréd III. August Karel se narodil v roce 1851. na rozdíl od svého otce a děda nebyl vojákem, ale dal se jako právník na dráhu politika. Stal se dědičným členem panské sněmovny ve Vídni, pak ve svých 33 letech obdržel od císaře Františka Josefa I. Řád zlatého rouna a stal se soudcem Říšského soudu. Roku 1893 byl jmenován dokonce ministerským předsedou v rakouské koaliční vládě, ale po dvou letech musel tuto funkci opustit, když ztroskotal na řešení národnostní otázky. Poté byl ustanoven předsedou panské sněmovny Rakousko – Uherska a v té funkci vydržel až do jeho rozpadu v roce 1918.

Jeho ženou byla Gabriela rozená Auerspergerová. Spolu měli dvě dcery – Hedviku provdanou v roce 1908 za hraběte dr. Bedřicha Száparyho a Aglae, jejímž manželem se stal téhož roku hrabě Karel de Nagy Apponyi. Jediný syn Alfréda II. Vincenc Alfréd, rakouský diplomat v Itálii, se zastřelil v roce 1913 nedaleko Říma údajně kvůli dluhům. Alfréd III.  pobýval jako politik pochopitelně více ve Vídni, jeho manželka strávila velkou část svého života v Kladrubech, zvláště pak po roce 1927, kdy zemřel její manžel, jehož přežila do roku 1933. Alfréd III. dokončil úmysl svého otce a do hotové rodinné hrobky v Kladrubech nechal v roce 1886 slavnostně převézt rakve svých předků z Tachova a ze Štýrska. Nechal zbořit budovy staré kovárny, stodoly a stájí u severní strany kostela, terén po nich zasypat zeminou z nově založeného kvasného sklepa a posléze jej osázet stromy. Na Pozorce koupil hospodu zvanou Kratschen a u ní dal postavit kovárnu novou.

Život v Kladrubech ve druhé polovině 19. století

 Když se obyvatelé Kladrub trochu vzpamatovali z následků požáru a vichřice v roce 1843, nastalo pro ně období relativně klidné, dá se říci, že vstoupili konečně do lepších časů. Zrušení roboty r. 1848 se jich až tak nedotklo, neboť robotní povinnosti již takřka neznali od zrušení kláštera. Kladruby se postupně modernizovaly a především koncem století se město může pochlubit mnoha novými stavbami.

V roce 1852 byla otevřena nová budova školy, neboť dřívější shořela při požáru. Původně měla stát proti městskému špitálu (přestavbou domu čp. 24 vedle dnešní mateřské školy), ale deputace rodičů si vynutila, že se v roce 1850 začala stavět nová budova (čp. 90 – dnešní kino). Jejím stavitelem byl Wenzel Hild ze Zálezel a cena činila 5700 zlatých. Při příležitosti jejího otevření byl přenesen také mariánský sloup, jenž stával do té doby blíže k tehdejšímu pivovaru.

Rovněž socha sv. Jakuba na kostele byla přenesena ze severní římsy (u silnice) do výklenku na západní straně. V roce 1850 byl zamontován do kostela sv. Jakuba před hlavní oltář nádherný skleněný lustr od firmy Fischer ze Smržovky u Jablonce nad Nisou. Částku 36 zlatých na jeho zakoupení sebrali obyvatelé Kladrub mezi sebou. (Tento lustr byl začátkem 50. let minulého století nešťastnou náhodou rozbit.) V roce 1853 byla postavena Höckova kaplička u rozcestí na Brod, o rok později dokončil městský pivovar novou ledárnu.

V roce 1859 vznikl výbor na znovupostavení kostela sv. Petra, který už byl od devadesátých let 18. století zbourán a jeho zdivo posloužilo k výstavbě nové budovy pivovaru. V čele tohoto výboru stáli opět neúnavní manželé Wenzel a Barbora Flossmanovi (majitelé pekařství v čp. 99), o nichž jsme se již ve Zpravodaji mnohokráte zmiňovali. Kostelík byl vybudován na jiném místě, než stál původní a postaven byl v novogotickém slohu. Stavební materiál přišel na 4000 zlatých, uměleckou výzdobu provedl kladrubský rodák malíř Anton Ebert z Vídně. Jednalo se především o nový oltář a velký obraz sv. Petra.

Klidný život v Kladrubech i celých Čechách přerušila prusko – rakouská válka v roce 1866, jejíž hlavní bitvy se odehrály v okolí Hradce Králové u obce Sadová. Vítězní Prusové okamžitě obsadili celou zemi a prováděli ve všech obcích rekvizice, vybírali si „daň“ za své vítězství. Okres Stříbro jim musel do 48 hodin zaplatit částku 10000 zlatých, z nichž 660 zlatých připadlo na Kladruby. Obec musela tyto peníze získat převážně od obchodníků, aby splnila stanovený časový limit.

V roce 1875 byl založen Hasičský sbor města Kladrub jako jeden z prvních v okrese Stříbro a zažil skutečný křest ohněm ještě v tomtéž roce při požáru zámeckého pivovaru. Konec století byl ve znamení budování nových staveb, regulace ulic, osvětlení města, výsadby sadů, prodloužení vodovodu, zavedení telegrafu apod. Tehdejší starosta Josef Mrasek byl zkušeným organizátorem, a tak došlo postupně i na výstavbu dalších objektů. V srpnu roku 1894 byl na místě staré dřevěné lávky na Pozorce vybudován nový kamenný most za 13000 zlatých, v roce 1895 postavena nová měšťanská škola za 30000 zlatých a přičteme-li k tomu i novou radnici (stará budova OÚ), můžeme bez nadsázky říci, že se v té době mělo město čím pochlubit. Došlo i na opravu špitálu, obecné školy na náměstí a především k postavení nové věže místo dosavadní nízké jehlanovité na kostele sv. Jakuba, o což se opět přičinili především manželé Flossmanovi.

V roce 1892 nechali Windischgrätzův nadlesní František Černický a pozorecký farář Jan Valenta umístit na Kalvárii známý bílý kříž. V roce 1904 byl otevřen lom na kámen u milevské silnice (míněn je zřejmě starý lom naproti dnešnímu). V roce 1913 přijel do Kladrub na biřmování arcibiskup kardinál Skrbenský autem, což bylo na tuto dobu zvláště pozoruhodné. A to už se blížila první světová válka, ale o tom až příště.

 

20. Kladruby mezi dvěma válkami

^

První světová válka

 Po sarajevském atentátu na následníka rakouského trůnu Ferdinanda v červenci roku 1914 začala světová válka, která přinesla i do Kladrub mnoho nesmírného utrpení a neštěstí. Již v roce 1914, když polská armáda obsadila Halič, přišli odtud do Kladrub váleční běženci v tak zbídačelém stavu, že obec byla nucena schválit příspěvek ve výši 70 haléřů tehdejší měny na den pro každého z nich. Další běženci v počtu 38, tentokráte z Bukoviny (při hranicích Rumunska) zavlekli do Kladrub v roce 1917 skvrnitý tyfus, na nějž tu dva z nich zemřeli.

Lidé trpěli nedostatkem potravin i dalších životních potřeb a navíc i velikou drahotou, která válku provázela. V roce 1916, jak uvádí kronika, stál třeba 1 kg másla 50 K (korun), 1 vejce 1 K, 1 litr mléka 50 haléřů, 1 kg pšeničné mouky 3-6 K (pod rukou 10-12 K), 1 kg vepřového masa 12 K (pod rukou až 36 K), 1 q brambor 20-22 K, 1 litr piva 1 K 60 hal., 1 litr vína 8 K 80 hal., metr palivového dřeva 40 K, 1 svíčka až 3 K 20 hal., 1 litr petroleje, který byl na příděl, 52 haléřů, 1 pár bot 200 až 350 K atd. Na potravinové lístky si mohl např. těžce pracující dělník koupit 2,10 kg mouky na měsíc, ostatní lidé jen 1,40 kg, ale v této mouce bylo více kukuřičného šrotu než mouky, cukru 1,25 kg a také 375 g pražené kávy na 8 týdnů.

V roce 1916 začala v celém státě rekvizice (odebírání) zvonů pro válečný průmysl. Z kladrubského panství jich bylo na mlékárenském voze odvezeno 16. Fary měly za ně dostat po 4 K za kilogram, ale tyto peníze nikdy nedostaly. Z kláštera byly odvezeny všechny tři zvony, jejichž hmotnost byla 78, 49 a 17 kg, přičemž se dokonce uvažovalo také o stržení měděné střechy z chrámové kopule. Na věži kostela sv. Jakuba na náměstí byly od roku 1715 tři zvony, jejichž hmotnost byla 1500 kg (zvon Jakub o průměru 136 cm), 900 kg (zvon Marie o průměru 115 cm) a „umíráček“ o hmotnosti 400 kg. Při rekvizici byly oba velké zvony shozeny na plochu s navršenou slámou a odvezeny do Plzně, kde čekaly na nádraží k přemístění do Škodovky na rozlití. Zásluhou několika obecních a církevních činitelů a především na přímluvu JUDr. Alfréda III. Windischgrätze, v té době ještě předsedy horní komory vídeňského parlamentu, byl tento zvon Škodovkou vydán zpět do Kladrub, kde byl téměř rok připraven na opětné zavěšení, což se stalo v lednu 1918. Byl také odebrán zvon z kostela na hřbitově (hmotnost 100 kg) a dokonce malý zvonek z věžičky ovčína na Žďáru! Žádný z nich, kromě uvedeného největšího zvonu, se do Kladrub nevrátil. Na nový umíráček se po válce složili místní obyvatelé v roce 1922 a také na střední zvon byla vyhlášena sbírka organizovaná jedenáctičlenným výborem, který vydal v roce 1929 výzvu, v niž konstatoval, že z potřebné částky 20000 Kč je sebrána asi jen třetina. Ale v roce 1930 už byl zvon slavnostně vysvěcen a zavěšen.

Lidem stále chyběly věci denní potřeby, uhlí na topení ve školách i v pivovaře, kde museli zastavit výrobu, i petrolej na svícení. Epidemie chřipky „španělky“ skosila v Kladrubech mnoho místních obyvatel, ale i celou řadu italských a srbských zajatců ubytovaných na Pozorce. Z války se nevrátilo 29 z 85 narukovaných kladrubských mužů. Vedení obce nechalo udělat jakési tablo s fotografiemi všech těchto kladrubských vojáků, přičemž u jmen padlých byl přidělán křížek.

Obyvatelé Kladrub vzrušil v roce 1918 požár stodoly na Žďáru a také vražda mladé kladrubské dívky jejím milencem, synem bohatého sedláka z Vrbice. Zatímco v nedalekém Stříbře provázely vznik Československé republiky bouřlivé demonstrace německého obyvatelstva doprovázené ozbrojenými srážkami, v Kladrubech byl relativní klid. Snad k tomu přispěl i příchod asi 200 vojáků pěšího pluku, které vystřídali příslušníci 205. dělostřeleckého pluku. Mužstvo bylo ubytováno na zámku a v městském pivovaře, důstojníci porůznu v Kladrubech. Posádka zde setrvala až do roku 1924.

Windischgrätzové na zámku 

 Po vzniku ČSR bylo zakázáno používání šlechtických titulů a navíc většinu šlechticů postihla poválečná pozemková reforma začátkem dvacátých let. Windischgrätzům byly odebrány pozemky ve Štěkni, v Jablonici a z kladrubského majetku statky v Alfrédově a Jivjanech. Majitelem Alfrédova se stal posléze major českých legií Bohumil Velík, zatímco Jivjany připadly německému pastvinářskému družstvu ve Skapcích a v roce 1926 je koupil od něho statkář Gotschy ze Zhoře. Je zajímavé, že občané Kladrub se sešli na protestním shromáždění proti reformě a zastávali se svého zámeckého pána. Ten ještě před záborem stačil šikovně prodat obci Kladruby celý výrovský revír svého lesa o rozloze 500 ha včetně hájoven v Brodu a Výrově za 1 milión Kč, neboť mu hrozilo jeho odebrání. Pro malé město, jakým byly tehdy Kladruby, to bylo veliké finanční břímě a dlouho se z této transakce vzpamatovávalo. Prvním fořtem v tomto obvodu byl Erich Faierfeil, po něm Gustav Karlas a hajnými byli Voith a Egerer.

Bývalý klášterní chrám postupně chátral a na jeho opravy nikdo nepřispíval. V roce 1921 byla přesto natřena jižní strana kostela a opraveny zděné stáje patřící k faře za celkovou částku 4000 Kč. Dále byl za peníze získané sbírkou mezi farníky zakoupen alespoň jeden nový zvon v hodnotě 3000 Kč za ty, které byly odvezeny k roztavení. Téhož roku byla v bývalém klášterním mlýně na Pozorce vybudována firmou E-Werke malá vodní elektrárna, která dodávala proud do zámku i obce Pozorky denně od 19 do 23 hodin. Mlýn vykoupil Windischgrätz od soukromého vlastníka Wurdingera.

V roce 1927 zemřel v Tachově Alfréd III. a byl pochován do kladrubské hrobky, která byla teprve za jeho života dokončena. Jelikož neměl mužského dědice, neboť jeho syn Vincenc Alfréd se v roce 1913 v Římě zastřelil pro dluhy, zdědil celé kladrubské panství Ludvík Aladar z druhé windischgrätzské větve sídlící v maďarském Šarišském Potoce. V Kladrubech nebydlel a majetek byl spravován prostřednictvím jeho kanceláře z Prahy. Vdova po Alfrédovi III. Gabriela žila střídavě v Tachově a v Kladrubech v budově nové prelatury.

Prvním „činem“ Ludvíka Aladara bylo v roce 1928 ustanovení nového kostelníka v klášterním chrámu, kterým se stal teprve 14 letý chlapec Kallip z Pozorky i přes protesty faráře, neboť prý „jiné řešení by znamenalo pro panství další zatížení“. Ludvík Aladar vůbec neprojevoval zájem o svůj kladrubský majetek a byl by ho nejraději výhodně prodal. Nabízel ho řádu augustiniánů z Brna za 13 miliónů Kč, když neuspěl, slevil v nabídce benediktinům z Břevnova na 10 miliónů, ale zájem neprojevil ani břevnovský opat Dominik Prokop, ani vyšehradská kapitula. Pozorecký farář Anton Waag zapsal tehdy do farní kroniky: „Už bylo načase, aby se našel někdo, kdo statek koupí, sice se z nádherného chrámu stane zřícenina“. Také zámecký pivovar začal mít značné problémy, a tak byl v roce 1929 nejprve pronajat a posléze prodán pivovaru ve Stodě, jenž ho pak používal ke skladovacím účelům.

V roce 1936 nechal Ludvík Aladar přebudovat čelní křídlo nového konventu za částku téměř 10000 Kč a přestěhoval sem rozsáhlou windischgrätzskou knihovnu a rodový archiv. Téhož roku se také oženil s dcerou průmyslníka Kristinou Ebertovou, s níž měl dva syny, Alfréda a Ludvíka Antona.

Česká menšina v Kladrubech

 Říkává se, že spory mezi Čechy a Němci v pohraničí začali teprve nástupem Hitlera, zatímco do té doby žily obě skupiny v dobrém přátelství. Ukazuje se, že vzájemná nevraživost začala přinejmenším již po vzniku ČSR. I v Kladrubech získala po první světové válce většinu německá sociální demokracie, ba dokonce v obci Pozorce se stal starostou občan české národnosti, důchodní ze zámku Sedláček. Na župní poutní den pořádaný německými krajanskými spolky v roce 1921, na němž promluvil bývalý kladrubský farář, v té době již biskup Georg Glossauer, přišlo z okolí třicet procesí. Na druhé straně vojenská slavnost, konaná stejně jako předchozí akce v zámeckém parku o rok později byla obyvateli německé národnosti zcela bojkotována a skončila deficitem.

Z důležitých událostí těchto let lze připomenout biřmování v klášterním chrámu, na něž přijel v roce 1923 arcibiskup Karel Kordač a v témže roce provedenou renovaci kapličky za obcí směrem na Stříbro. V roce 1924 navštívily Kladruby další významné osobnosti, jako předseda vlády Antonín Švehla, ministr zdravotnictví Msgre. Jan Šrámek a československá generalita. V klášterním chrámu se konal koncert, v němž vystoupili sólisté Theissingerová a Stiebitz (zpěv), Hirgen (violoncello) společně s chrámovým sborem. Pro vytrvalé deště byla kladrubská pouť v roce 1924 odložena o týden.

Od roku 1924 začíná zvedat hlavu také česká menšina, což němečtí historikové považují za počátek tzv. čechizace Kladrub neboli Seelenfang (duchovní nájezd). Hlavním motorem této čechizace prý měl být český sládek v zámeckém pivovaru Bohuslav Matuš a poštmistr Václav Šitina, který vystřídal s dalšími českými zaměstnanci na poště svého německého předchůdce Johana Müllera. Stejně tak prý tomu posloužilo i obsazení Kladrub českým vojskem na počátku dvacátých let (to však obsazovalo hraniční oblasti z důvodů návratu bývalého císaře Karla do Maďarska). Byl to však skutečně poštmistr Šitina, jenž vyprovokoval hrstku kladrubských Čechů k vlasteneckému činu, jímž bylo otevření české menšinové školy k 1. září 1924. i když se termín zpozdil, bylo přece jen začátkem ledna roku 1925 zahájeno vyučování ve dvou třídách a později i v mateřské škole v domě čp. 221/222, který patřil obchodníkovi Josefu Kohnovi. O těžkostech po zahájení vyučování a učitelích Václavu Andertovi a Jaroslavu Halíkovi už bylo ve Zpravodaji zmiňováno mnohokrát, proto se nebudu příliš dále o tom rozepisovat. Je pravda, že kdyby nebylo České matice školské a Národní jednoty Pošumavské v Praze – Žižkově, těžko by mohla být škola otevřena, neboť oficiální školské a státní úřady příliš zájmu samy neprojevily. Faktem je, že třeba ředitel školy Andert si musel ze svého skromného platu sám kupovat školní křídu, žákovské sešity a pomůcky pro děti a že musel hodně dlouho učit bez školní tabule a nábytku, když lavice pro děti obstaralo z jiných škol na poslední chvíli několik nadšených členek Národní jednoty Pošumavské. Není divu, že z původně přihlášeného počtu přes 50 dětí se za horlivého přispění německých obyvatel mnoho odhlásilo na konečných 40 žáků.

V roce 1929 se podařilo získat od manželů Františka a Marie Dobnerových pozemek na stavbu školní budovy (ta ale nebyla uskutečněna) a dvou rodinných dvojdomků výměnou za jiný pozemek a doplacením jejich hodnoty. Tyto domky byly postaveny v dnešní Hřbitovní ulici a usadily se v nich české rodiny Rudolfa Stupky, Štěpána Janouška, Josefa Krbce a Jaroslava Šmahela. Před oběma domky byly 28. října 1930 vysazeny dvě Lípy svobody.

 

22. Konec války a první poválečná léta

^

Konec války v Kladrubech

 6. května 1945 přijela do Kladrub jednotka americké armády složená z vojáků převážně černé pleti. Už v noci předtím odstranili příslušníci místního Volksturmu ze silnice vojenské zátarasy, aby zabránili zničení města. Německý starosta Hans Honal předal město americkému veliteli a lidé se pomalu začali trousit ven ze svých domovů. S údivem obdivovali vystrojené a jídlem dobře zásobené Američany. Hlouček německých vojáků, kteří zůstali v budově obecní školy na náměstí, se okamžitě vzdal. Američané je umístili na severní stranu náměstí i s jejich proviantním povozem a hlídali je. Znenadání se k jejich vozu přiblížila skupinka hladových německých uprchlíků ze Slezska, kteří byli v Kladrubech ubytovaní a doslova se vrhla na zbytek potravin ve voze. Jenže Američané ihned zasáhli a zjednali pořádek.

V noci pak projížděly městem americké tanky a obrněné vozy směrem na Plzeň. Američané zajali i příslušníky štábu 13. armádního sboru Wehrmachtu, který sídlil na zámku a odvezli je do Stříbra. Černošská jednotka opustila Kladruby a vystřídali ji další američtí vojáci. Ti se chovali k místním Němcům nejprve zdrženlivě, ale brzy začali navazovat s nimi kontakty, především důstojníci, kteří bydleli v soukromých domech. Zato s českými příslušníky četnictva se prý ale příliš nebavili. Tak líčí konec války v Kladrubech ve své knize o historii Kladrub vydané v roce 1966 německý občan dr. Wilhelm Weschta, bývalý okresní školní rada ze Stříbra, odsunutý po válce do Německa.

První porevoluční týdny

 Již v prvních týdnech května 1945 začali přicházet do Kladrub první čeští obyvatelé. Byl ustaven i prozatímní národní výbor, v jehož čele stál Josef Baron a členy byli Emil Bulant a Adolf Husák, který žil přes válku v Kladrubech. Prvním úkolem tohoto orgánu bylo zamezit nepořádkům v zásobování a zajistit řádný průběh polních prací, aby nedocházelo k sabotážím a mohla být sklizená úroda zemědělských produktů, tolik potřebných pro válkou ochromené hospodářství. Také zajišťoval pracovní nasazení obyvatel německé národnosti a spolupracoval s německými antifašisty, jimž vydával stejné potravinové lístky jako pro české občany. Kladruby byly v té době přeplněny, neboť tu žilo včetně uprchlíků na 2500 lidí, z nichž bylo jen 12 Čechů.

Na pomoc národnímu výboru byly 16. května vyslány z Plzně ozbrojené jednotky většinou mladých civilních dobrovolníků pod názvem Revoluční garda, podléhající velitelství četnictva ve Stříbře. Jejich úkolem bylo zajistit a internovat všechny politické představitele fašistické moci v obci a zajistit u obyvatelstva odevzdání zbraní, střeliva a vojenské výstroje. Národní výbor uvítal příchod asi 20 gardistů, jenže brzy začali mezi vedením obce a Revoluční gardou různé neshody. Někteří její členové byli někdy až příliš horlivý, zabavovali lidem i soukromé věci a přitom neprováděli žádný soupis odevzdaných předmětů. Byli upozorněni, že bez souhlasu národního výboru je takové počínání nepřípustné. To však respektovali sotva dva dny a vše se opakovalo znova. Vedení obce si stěžovalo 8. června dopisem na ONV v Plzni, pod nějž tehdy Kladruby náležely a ten intervenoval u velitelství četnictva ve Stříbře, které okamžitě příslušníky RG znova poučilo. Jenže náprava nenastala, naopak její příslušníci začali ještě více podrývat autoritu národního výboru a udržovali styky s ženami vyloženě nacistického založení. Z místních obchodů odčerpávali na dluh značné množství nedostatkového zboží bez ohledu na zavedený lístkový systém. Je dokladováno, že pro svých dvacet příslušníků odebrala Revoluční garda během 19 dní u řezníka Wilky mimo jiné 156 kg masa, salámu a slaniny za 3498 K, u Josefa Pimpera a Marie Pichlové 25 kg másla po 25 K, téměř 500 vajec, 12 kg tvarohu a další potraviny za 3331 K. Celková útrata včetně piva činila plných 14414,20 K. Jednotka RG byla odvelena 26. června 1945. Informace jsou čerpané ze zápisů tehdejšího národního výboru.

Jak to viděl Wilhelm Weschta

 Již výše citovaný německý historik W. Weschta viděl květnové a červnové události v Kladrubech pochopitelně po svém. Z jeho hodnocení přímo čiší nenávist k přicházejícím Čechům a své líčení nazývá „Hrůzné panstvo“ (!), tedy má na mysli panstvo „českých přivandrovalců“ (tschechische Zuwanderer). I on si pochopitelně stěžuje na jednání členů Revoluční gardy a nazývá ji podle označení písmeny RG na rukávech Räuber Garde (rabovací garda). Její členové prý při domovních prohlídkách konfiskovali, zabavovali a vyvlastňovali vše, co bylo pěkné a cenné. Má-li v této věci alespoň trochu pravdy, pak ale by neměl mluvit o velitelích českého četnictva a důstojnících 18. čs. Jezdeckého regimentu ze Stříbra jako o „pohlavárech“, kteří jen terorizovali a šikanovali německé obyvatelstvo, jež prý bylo podle něho nehájenou zvěří a slýchalo jen „Němec nemá právo“. Stěžuje si, že Němci museli nosit na ruce pásku a dostávali potravinové lístky s přetiskem „Deutsche Deutsche“ s přídělem, jaký býval určen za války Židům. (Jaké „vhodné“ přirovnání právě on zvolil!) Nelíbilo se mu, že představitelé a funkcionáři nacistického režimu v obce, to je starosta Hans Honal, Josef Pimper, Georg Pittner a polesný ze zámku Franz Karlas, byli odvezeni do internačních táborů ve vnitrozemí. Peněžní vklady německého obyvatelstva Američané okamžitě zablokovali a pak je předali českým peněžním institucím. Německé nápisy musely být zakryty a na pomníku obětem první světové války zbroušen nápis a část se jmény rozbita. K tomu prý se zachovali Američané dvojsmyslně – zčásti se tvářili neutrálně a zčásti chránili německé obyvatele před přicházejícími zlatokopy. Trnem v oku mu byl český občan Jan Rod, který přišel do Kladrub z Horšovského Týna a hned se prý objevil na radnici. Jako „všemocný“ nepřítel Němců jim údajně přiděloval ty nejhorší práce při ubytování vojáků i při opravách silnic. Češi jsou stále nazýváni jako „Tschechische Mechthaber“, tedy držitelé či tvůrci moci.

Spolupráce národního výboru s americkou vojenskou správou a práce MSK

 Během června přišli do Kladrub další čeští dosídlenci. Národní výbor byl doplněn o další členy, a sice Jana Runda, Jana Roda a Jindřicha Vrbu. Předsedou se stal Adolf Husák. Ve Stříbře sídlilo velitelství americké vojenské jednotky v čele s plukovníkem Charlesem H. Nobelem a prostřednictvím svých důstojníků vykonávalo dohled nad civilní správou. Styčným důstojníkem byl Lt. Inf. C. C. Boatwright, který velel třem nižším jednotkám ve Stříbře, Pernarci a Čemínech. Tento důstojník rozeslal starostům obcí, to je předsedům MNV a MSK (místních správních komisí) dne 21. června 1945 memorandum, v němž nařizuje, aby ze všech obcí byli transportováni především němečtí uprchlíci s výjimkou těch, kteří přišli ze Slezska (to se dostalo pod správu Polska)- pro všechny civilisty vyhlásil zákaz nočního vycházení od 21.30 do 5.00 hodin, kromě „loajálních Čechoslováků“. Nařídil též evidovat všechny německé vojáky vracející se z fronty a zapojovat je do veřejně prospěšných prací. Američané si stěžovali na špatný stav silnice mezi Stříbrem a Kladruby, a tak obec musela narychlo zařídit nejnutnější opravy navezením písku. Je známo, že Američané postavili také provizorní most ve Stříbře přes Úhlavku.

Okresní správní komise zrušila v Kladrubech dosavadní národní výbor, ale jen formálně, neboť se z něho stala místní správní komise, protože v obci nebylo ještě dostatečné množství Čechů. MSK měla povinnost při jakémkoliv vycestování z obce, ať pěšky, na kole, povozem či vlakem vydávat občanům povolenky, přičemž některé museli být se souhlasem amerického velitelství. Tak třeba to byl převoz nemocného muže s otravou krve do nemocnice v Hradci u Stoda nebo transport Gabriely Reichlinové do Inselstadtu s podmínkou, že kočí se s koňmi vrátí zpátky nebo také povolení, které dostal hrabě Jiří Nostic von Reineck, úředník u Windischgrätze, k odjezdu do Křimic na osm dní.

Do Kladrub přicházeli další čeští občané z vnitrozemí. MSK řešila převzetí majetku po židovském obchodníkovi Josefu Kohnovi a jeho předání dědicům Olze a Josefu Ferrovýn z Plzně. Majetek rakouských občanů, kromě těch, kteří ublížili čs. Lidu, musel zůstat nedotčený a byl pod ochranou československé vlády a rakouského repatriačního úřadu. Jenže třeba rakouská občanka paní Melotová z Vídně si přijela do Kladrub pro svůj majetek schovaný zde před bombardováním, aby zjistila, že byl přes válku zcela rozkradený. Jakási paní Ledererová z Chile požadovala důrazně pozůstatek majetku po své matce Idě Ecksteinové. Místní správní komise vydávala desítky potvrzení, o něž žádali někteří němečtí obyvatelé, že nikdy nebyli příslušníky fašistických organizací, jako třeba pro bývalého starostu Maneta, pro cestáře Františka Krause, pro sourozence Glossauerovy (kvůli nim však hrozil ze strany okresu předsedovi MSK za to postih) nebo pro antifašistu Antona Schatnagla se žádostí o jeho propuštění z internačního tábora v Libkovicích. K 26. říjnu 1945 došlo k výměně protektorátních peněz za nové československé. Nezastavila se práce v Měšťanském pivovaře, který stále vařil oblíbené černé pivo. Jeho prvním správcem se stal Bohumil Tůza a krátce poté Karel Zemene. Pivovar pracoval až do odsunu tří německých dělníků v něm zaměstnaných. Poštovní úřad byl prozatím v domě č. 46 včetně bytů pro dva jeho zaměstnance. Jejich mzdu hradila obec, a to správce úřadu pobíral 3700 Kč a kočí 800 Kč. Do Kladrub se hlásilo mnoho zájemců o práci lékaře, lesníka, lékárníka, kadeřníka a dalších profesí. Národním správcem lékárny byl PhMr. Vladimír Krčil, obuvnickou živnost provozoval Jan Kříž a řeznickou Jan Duspiva.

Příprava odsunu německých občanů

 W. Weschta popisuje, jak někteří němečtí obyvatelé Kladrub byli „jako zvířata“ odvezeni na žebřiňácích na nádraží do Stříbra a odtud vlakem vypraveni do vnitrozemí, do Kralup nad Vltavou. Tam prý si je sedláci a továrníci vybírali jako otroky na pomocné práce. Ubytováni prý byli v nejhorších přístřešcích a za těžkou práci zprvu nedostávali žádnou mzdu. Teprve později jim byly vypláceny dvě koruny na den. Dva z nich prý toto nasazení nepřežili a zamřeli.

Později byli němečtí občané soustřeďováni v internačním táboře ve Stříbře, kde podle Weschty bydleli v dřevěných barácích plných štěnic. Odtud byl organizován jejich odsun, když jim bylo dovoleno vzít si s sebou na každou dospělou osobu 50 kg zavazadlo s osobními potřebami. Na kladrubskou radnici ale stále chodily nové a nové žádosti o zaslání šatstva a prádla pro čekající obyvatele na odsun. Tak třeba bývalý zahradník Weiss psal velice ostrý dopis, že si zapomněl vzít teplé prádlo pro děti, aby mu je tedy okamžitě poslali. Tajemník MSK k dopisu dal pokyn: „Poslat!“, ale neodpustil si připsat malou doušku: „Když se dozvěděl o odsunu, řádil jako divý. Vše jen házel do pytlů a nic nerovnal, i když jsem ho upozorňoval.“ Také od kladrubských Němců pracujících v okolí Kralup nad Vltavou chodily četné žádosti o zaslání kabátů a prádla.

V červnu sepsala místní správní komise seznamy věcí, které zůstaly po německých uprchlících ubytovaných v Kladrubech, kteří již byli posláni domů. Zapůjčila je jiným německým i českým obyvatelům, neboť se jednalo o různé skříně, postele, slamníky, kamna apod. Život se postupně normalizoval, žně proběhly bez problémů. Pro množství brigádníků z vnitrozemí byla otevřena kuchyně v č. 31 na náměstí, jejímž správcem byl Jan Rod a kuchařkou Alena Pauerová. Majitele panství JUDr. Aladara Windischgrätze odvezli v srpnu Američané autem za hranice do Bavorska. V říjnu 1945 přišlo do Kladrub deset rodin volyňských Čechů z repatriačního tábora v Ďáblicích. Od října 1945 začala postupně opouštět obec americká armáda. Vojáci se s obyvateli rozloučili taneční zábavou, na níž dovolili vstup i některým německým ženám, a tak sami porušili svůj vlastní rozkaz, což nelibě nesli někteří Češi.

Život českého obyvatelstva Kladrub

 Na podzim už byli obyvatelé Kladrub natolik aklimatizováni, že začali pomýšlet také na kulturní a sportovní vyžití. Začátkem října byla podána žádost o obnovu kina pod názvem Máj, ale byla vyřízena teprve po dlouhých průtazích kvůli špatnému zatemnění a malému plátnu. Marné byly žádosti vedení obce na Elektrárenský svaz ve Stříbře o vybudování veřejného osvětlení, neboť ten nemohl všechny objednávky tak rychle vyřizovat. V obci vznikl kulturní kroužek, který sehrál hru Jiřího Wolkera s názvem Nejvyšší oběť, v níž hráli třeba Jan Rod, Karel Zemene, Marie Rejmanová a Jindřich Vrba. Kino pak konečně mohlo začít promítat každou neděli večer v hostinci pod parkem. Dávali se dohromady zájemci o práci ve Sboru dobrovolných hasičů, v Junáku a ve Svazu české mládeže. Při místním sportovním klubu Slávie vznikl i kroužek stolního tenisu. Divadelní ochotníci se počátkem roku 1946 soustředili pod vedením Stanislava Mikšíka při Sboru dobrovolných hasičů. Hrálo se i loutkové divadlo, které vedl Jindřich Balík.

V Kladrubech byla v říjnu 1945 otevřena jen obecná škola, která sídlila v budově bývalé německé měšťanky (dnes budova I. stupně ZŠ). Do měšťanské školy docházely kladrubské děti do Stříbra a kvůli směnnému vyučování se musely často vracet až večer za tmy. Neexistovalo žádné autobusové spojení, ačkoliv o ně vedení obce mnohokráte žádalo, nebo chtělo otevření měšťanky v Kladrubech. Stále nebylo jasné, zda bude měšťanka povolena, a tak MSK musela nechat čekat majitele textilní firmy z Plzně Josefa Cafourka, který žádal o pronájem budovy dosavadní obecné školy na náměstí (pozdější kino), jinak by mu byl přidělen bývalý Steinbachův hostinec na Pozorce. Nakonec měšťanka povolena nebyla.

Prvním správcem bývalého windischgrätzského panství se stal rakouský občan ing. Kamil Schubert, po jeho odchodu to byl J. Šanda z Pyšel u Prahy a posléze ing. František Kruch. Na zámku bydlel až do srpna 1945, jak již bylo uvedeno, JUDr. Ludvík Aladar Windischgrätz s družkou Dorotheou von Mosch, ale bez svých dvou synů. Kastelánem zámku byl dlouholetý komorník knížecí rodiny Václav Myšák. V lednu 1946 požadovala MSK Kladruby sloučení s obcí Pozorkou, ale pozorečtí obyvatelé byli proti.

Po volbách v květnu 1946

 V květnu 1946 se uskutečnily v celé ČSR volby do místních národních výborů. V Kladrubech získali komunisté 198 hlasů (15 mandátů), lidovci 43 hlasů (2 mandáty), národní socialisté 16 hlasů (1 mandát) a sociální demokraté 12 hlasů (0 mandátů). Předsedou MNV byl zvolen Jindřich Vrba, jeho prvním náměstkem Eduard Hošťálek. V radě dále zasedali Josef Frei, Václav Větrovec, Václav Kučera a Josef Walter. Členy MNV ještě byli: Bedřich Pilný, Miroslav Richter, Marie Sulanová, František Liška, Jan Rund, Antonín Hlaváček, Ladislav Svoboda, Marie Pášová, Josef Běle, Josef Duspiva, Josef Kasl a Václav Klepsa.

Na Velké slavnostní hasičské vatře 7. března nabádal vzdělavatel hasičů Jindřich Vrba všechny jeho členy, že do hasičského sboru nepatří politika, ale jen svědomitost, jednotnost a opravdové bratrství. Ministerstvo zemědělství přispělo v květnu 1946 částkou 10000 Kč na zřízení jeslí a v srpnu obdržel předseda MNV služební motorku, zatímco cestář Josef Walter dostal již dříve služební kolo. V červnu 1946 uskutečnil Sokol velice zdařilé veřejné cvičení na školním dvoře za přispění dalších organizací. MNV vyhlásil ještě konkurz na obecního sluhu s povinností umět bubnovat (!). MNV vyvíjel veliký tlak na vybudování nového vodovodu, jak dokazují uschované doklady. Získal už i projekt, ale firmy slíbenou objednávku buď samy nesplnily pro nával jiných objednávek nebo dohodnuté finanční částky neúměrně navyšovaly, takže musela být obcí stažena. Byla zabudována rozhlasová ústředna do školy a posléze dodán i obecní rozhlas, na nějž přispěla firma Cafourek částkou 10000 Kč. Původně dohodnutá cena 37870 Kč nakonec vzrostla na 83249 Kč (v roce 1949). Dva tlampače byly umístěny také na kostelní věž, ale stříbrský vikariát si velice razantně stěžoval soudním řízením, a tak musely být sejmuty. MNV udělil čestné občanství prezidentu Edvardu Benešovi.

V roce 1947 byla z prostředků ministerstva zemědělství ve výši 20 tisíc Kč vybudována, v domku pod kostelem prádelna a obci dána k dispozici sanitka, která denně vozila neschopné nemocné lidi do Stříbra k lékaři. Přes protest doložený vlastnoručními podpisy od většiny občanů obce přidělilo ministerstvo zemědělství zámecké budovy se všemi nemovitostmi a parkem do majetku řádu benediktinů z pražských Emauz. Proč nakonec k naplnění tohoto rozhodnutí podepsaného přímo ministrem J. Ďurišem nedošlo, není známo, ale zřejmě to byly únorové události 1948. vyskytly se i žádosti opačného rázu na podporu rozhodnutí ministerstva a byl přímo zván kardinál František Beran k osobní účasti. Ten skutečně později do Kladruby navštívil. V roce 1947 došlo k prolomení mostu přes Úhlavku mezi Kladruby a Milevem. Most byl provizorně opraven a revizní oprava zadána odborné firmě, která ji však dokončila až v roce 1954.

Rok 1948

 Jesle pro děti nakonec otevřeny nebyly kvůli nesplnění některých podmínek, ale místo nich byl otevřen zemědělský útulek, jehož vedoucí se stala Cecílie Králová. Zbylé peníze ze získané dotace, byly použity k vybudování mateřské školy, která byla otevřena 20. dubna 1948 a jako první ředitelka v ní nastoupila Marie Kamišová. Nejprve byla umístěna v budově národní školy, později (od roku 1955) v č. 197, kde uvolnila jednu místnost četnická stanice (dnešní zdravotní středisko).

V roce 1948 byly ustaveny v Kladrubech i Pozorce akční výbory Národní fronty, které řešily především kádrové otázky v obou obcích, ale také přidělování nábytku dalším dosídlencům, zmíněné rozhodnutí ministerstva zemědělství o kladrubském klášteře, či odebrání statku u Petrova mlýna Janu Rundovi a jeho přidělení do národní správy Bohumilu Mžikovi. Od března 1948 začal konečně jezdit z Kladrub do Stříbra autobus, a sice tak, že sem byly vedeny linky Horšovský Týn – Stříbro a Darmyšl – Stříbro. 13. května udělil MNV domovské právo první rodině volyňských Čechů, a sice manželům Antonínu a Kristině Zezulovým s dětmi Annou, Augustinem a Jiřím. Byl dokončen odsun německého obyvatelstva a jako jeden z posledních odešel dlouholetý kladrubský lékař MUDr. Johann Friedl. Místo něho přišel do Kladrub MUDr. Karel Sadílek. Hasičský sbor dostal konečně dlouho očekávanou motorovou stříkačku od firmy Stratílek z Vysokého Mýta. Ještě chci poznamenat, že jsem čerpal z velice podrobných a pečlivě vedených protokolů i dalších dokladů MSK a MNV Kladruby.    

Klášter Kladruby  -  349 61 Kladruby u Stříbra  -  tel./fax.: 374 631 773  -  e-mail: kladruby@mybox.cz