ÚVOD       HISTORIE       PROHLÍDKY       KULTURA       FOTOGRAFIE       KKOS       OKOLÍ       INDEX

<<  15. Období velkých klášterních opa   16. Zrušení kláštera   17. Město Kladruby v době osvícenství   18. Kladruby pod panstvím Windischgrätzů I.   >>

 

15. Období velkých klášterních opatů

^

Dostavba chrámu

 Stavitel Santini zachoval při přestavbě některé stavební prvky původní románské baziliky, postavené z malých kvádříků bezmála půl tisíciletí předtím, ale většinu hlavních zdí nově vystavěl z větších pískovcových kvádrů dovážených z Chotíkova (severně od Plzně). Tam na těžbě  a opracování kamene, jakož i na jeho dopravě koňskými potahy na stavbu, pracovalo mnoho kladrubských poddaných. Ti dostávali za těžkou práci na jeden týden kulatý bochník chleba o průměru jedné stopy (přibližně 33 centimetrů) v hodnotě 3 krejcarů a k tomu kus sýra ve stejné hodnotě. Vypráví se, že po skončení stavby zvěčnili dělníci tuto skutečnost na jednom z opěrných pilířů východního trojlistého závěru kostela kotoučem v barvě použitého pískovce, jenž měl představovat formu na pečení právě takového chleba a sýrem ve tvaru, jaký tehdy byl obvyklý. Oba symboly jsou ještě i dnes vidět z cesty od nádvoří ke kostelu, i když při různých opravách fasády byly všelijak přemalovány až do dnešní podoby, která ani velikostí chlebné formy, ani tvarem sýra a bílou barvou neodpovídá původnímu výtvoru.

Santini snesl obě věže původního chrámu, které se nacházely po obou stranách příčné lodě. Nad ní pak sklenul nádhernou kopuli, která je dodnes chloubou české barokní architektury. Jenže vlastního dokončení chrámu se slavný stavitel nedočkal. Uprostřed pilné spolupráce s významnými mnichovskými malíři bratry Asamy a sochaři z dílny Matyáše Bernarda Brauna, kteří usilovně pracovali na vnitřní výzdobě takřka hotového díla, se dny jeho života naplnily. Ještě stačil navrhnout překrásnou výzdobu chrámových varhan zhotovených v loketské dílně varhanáře Burghardta mistrem Kaufmannem, aby v roce 1723 odešel navždy od rozdělaná práce v poměrně mladém věku 47 let.

Opat Maurus sehnal však neméně zdatné Mistrovy pokračovatele, snad byl mezi nimi i Kilián Ignác Dienzenhofer, syn Kryštofa Dienzenhofera – toho, jenž neuspěl kdysi v roce 1711 v konkurzu právě proti Santinimu. A tak v roce 1726 byl nádherný kladrubský chrám přece jen dokončen a opatovi Maurovi se splnila alespoň část jeho velkého přání. Dva roky poté, v roce 1728, byly ještě přeneseny ostatky zakladatele kláštera, českého panovníka Vladislava I. ze střední části chrámu do monumentálního mramorového náhrobku vlevo od hlavního oltáře.

Další velcí opati

Opat Maurus Finzgut, za něhož byla započata velkolepá přestavba klášterního chrámu, je často zařazován jako první z takzvaných velkých či spíše slavných kladrubských opatů. Ten se hned po dokončení chrámu pustil s nemenší vervou do přestavby mnišského obydlí, nynějšího nového konventu. Není pochyb, že stavbu řídil i tentokrát Kilián Ignác Dienzenhofer. Maurus měl v úmyslu zahájit současně také přestavbu chrámu v Přešticích, ale tolik finančních prostředků přece jen nesehnal. Po navrácení Přeštic, které odkoupil zpět za 75000 rýnských zlatých od hraběnky Lobkovicové, měl v úmyslu obnovit zde původní klášterní proboštství, ale tomu nepřál pražský arcibiskup kvůli podřízenosti některých farních kostelů v okolí. Proto zůstaly pod církevní správou kláštera jen samotné Přeštice s jediným farním kostelem ve Vícově. V čele celého přeštického území nestál pak už jako dříve probošt, ale tzv. superior. Maurus stačil ještě získat popularitu pro slavný „zázračný obraz“ Panny Marie Přeštické, který přitahoval do tohoto města každoročně tisíce poutníků. Jeden z nejslavnějších opatů kladrubského kláštera zemřel pak v roce 1729 s vědomím dobře vykonané práce.

Druhým z velkých opatů byl Josef Sieber, rodák ze Lhoty u Plané (zřejmě je myšlena Lhota u Černošína), který nastoupil po Finzgutovi. Ten pokračoval především ve stavbě nového konventu, který byl původně projektován ze tří budov ve tvaru trojúhelníku, ale později byl plán přepracován na čtvercový půdorys tvořený čtyřmi křídly s prostorným nádvořím uprostřed. Stavba konventu byla zdlouhavá. V roce 1733 se do něj sice již nastěhovali provizorně mniši, dokončen byl v roce 1739, ale ve skutečnosti nebyl nikdy úplně dostavěn.

Třebaže klášter platil vysokou daň na protiturecké války, opat Sieber nechal vybudovat brzy po svém nástupu dva významné ostatkové oltáře sv. Viktoriána a sv. Aureliána, jejichž relikvie jsou uloženy po španělském způsobu za tabulemi z ručně vyrobeného skla. V roce 1743 se zasloužil o další oltář, v němž se za otevíracím obrazem sv. Josefa nacházejí relikvie dalších významných světců ozdobené zlatým rámem s paprsky a zlatou královskou korunou vykládanou drahými kameny (v posledních letech se tomuto relikviáři říká kladrubský poklad). Opat Sieber se také zasloužil o postavení farní budovy v Touškově a Holostřevech, kapliček v Ostrově a Hněvnicích a rovněž zámečku ve Všeticích (dnešním Alfrédově), kam chodívali kladrubští mniši odpočívat.

Tento opat byl vůbec znám jako velký přítel umění a umělecké činnosti. Do klášterního chrámu nechal zabudovat 18 velkých světel s mimořádnou svítivostí a opatřil zlatý kalich vyrobený z 1,5 kg čistého zlata. Pro klášter zakoupil v roce 1733 dům v Praze na Malé Straně a začal též se stavbou přeštického kostela, kterou svěřil opět osvědčenému staviteli Kiliánu Ignáci Dienzenhoferovi. Ten však zemřel v roce 1751 a nahradil ho další známý stavitel Prée. Také opat Sieber umírá nedlouho poté v roce 1756.

Třetím velkým, vlastně již posledním kladrubským opatem, se stává Amandus Streer, rodák ze Stříbra. Jeho volbu potvrdila i císařovna Marie Terezie, i když do čela kláštera prošel jen většinou 25:18. Mezitím byla kvůli válečným událostem zastavena stavba přeštického chrámu. Teprve po roce 1763 v ní pokračovali další význační barokní stavitelé Anselmo Luragho a Anton Haffenecker, kteří navíc dokončovali i kladrubský konvent. Jenže to už celou zemi začali ovládat osvícenské reformy Marie Terezie, které vedly nakonec ke zrušení kláštera.

Kladruby v první polovině 18. století

 Nástupem opata Maura Finzguta přestaly konečně spory mezi klášterní vrchností a kladrubskými měšťany. Snad k tomu přispělo i to, že císař Leopold I. povolil Kladrubům pergamenovou listinou z roku 1699 opět konání výročních trhů. Jenže bída a časté morové epidemie pronásledovaly Kladrubské i potom. Snad právě jako prosba za zbavení se těchto nesnází byl postaven v roce 1701 mariánský sloup s nápisem v němčině, jenž zní ve volné překladu: Se vší útěchou vás požehná ke svornosti, věrnosti Kristu a vážnosti. Nestál tehdy ovšem na náměstí, ale na přístupové cestě ke kostelu mezi ním a dnes již neexistující radnicí.

V roce 1711 vypukl v domě kloboučnického mistra z Milevské ulice č. 147 (dnes dům p. Karla Touše) zhoubný požár, který se rozšířil na celé město. Shořela polovina domů včetně kostela, radnice, fary a pivovaru. Kostel byl jen provizorně opraven a nové zvony namísto požárem zničených umístěny na dřevěnou stolici vedle kostela. Aby toho nebylo málo, přišlo v letech 1716 a 1717 silné krupobití, které zničilo většinu úrody, takže škody na majetcích vzrostly na 11400 zlatých.

K tomu se přidružilo stálé ubytování rakouských a německých vojsk, která tu často přebývala po dobu svého tažení proti Turkům, takže dlouhým pobytem vojáci v Kladrubech zdomácněli a stali se členy místních rodin, jak dokládají matriční zápisy. Také rok 1740 byl poznamenán nepřízní přírody, když po tuhé zimě vymrzly zaseté ozimy a ceny obilí stouply na neúměrnou výšku. Navíc vichřice vyvrátila mnoho stromů v lese Dušníku.

Přesto však Kladrubští nezanevřeli na mladou císařovnu Marii Terezii, proti níž rozpoutal pruský král Fridrich válku s územními nároky na bohaté Slezsko. Obyvatelé Kladrub vytvořili v roce 1742 dobrovolnické oddíly, které na vlastní útraty šly střežit bavorskou hranici proti vpádu francouzských vojsk s nově ušitým praporem města, který byl popsán před časem ve Zpravodaji. Snad právě proto potvrdila císařovna všechna dosud vydaná kladrubská privilegia v ručně psané knize s koženou vazbou se zlatými ozdobami a vlastnoručním podpisem i císařskou pečetí, která je uložena v Okresním archivu v Tachově.

 

16. Zrušení kláštera

^

Poslední opat

 Posledním kladrubských opatem byl Amandus Streer, rodák ze Stříbra. Působil nejprve jako farář v Touškově, pak byl profesorem filozofie na pražském semináři, stal se superiorem v Přešticích a posléze byl rodinným radou u hraběte Morzina v Lukavici u Přeštic. Opatem se stal v roce 1756 ve svých 54 letech. Klášter převzal v dobrém stavu, ale v období tereziánských a josefínských reforem už neměl velký prostor pro jeho další rozvoj. Podařilo se mu dovést téměř do konce stavbu přeštického chrámu, i když ani ten nebyl zcela hotov, neboť mu k dokončení chyběly obě věže a kupole (věže byly dohotoveny teprve roku 1995, kupole vůbec). Při jeho slavnostním otevření v roce 1775 byli přítomni opati z Kladrub, Plas, Teplé, Chotěšova, sv. Mikuláše v Praze, sv. Ivana v Ostrově a rovněž plzeňský arciděkan.

U pražského sochaře Bedřicha Eignera nechal v roce 1777 zhotovit za 5200 zlatých mramorové oltáře sv. Scholastiky a sv. Magdaleny. Rovněž se uvádí, že u stejného sochaře objednal zhotovení oltářů s relikviemi sv. Jukunda, sv. Viktoriána a sv. Aureliána, i když zřejmě poslední dva jmenované byly již hotové za opata Josefa Siebera, jak bylo uvedeno v minulém pokračování. Ze zrušeného kláštera v Chotěšově koupil nové kapitulní lavice, které se pak po roce 1785 dostaly do židovské synagogy v Novém Sedlišti. Zasloužil se o znovuvýstavbu kostela sv. Jakuba na náměstí v Kladrubech po jeho požáru v roce 1711, dále i stavbu kostelů v Touškově, Jezné, Damnově a položil základní kámen k farnímu kostelu ve Skapcích. V době sedmileté války, když přitáhly ke Kladrubům pruské trestné oddíly, uchýlil se do kláštera v hornofalckém Reichenbachu. V roce 1773 se stal vizitátorem všech benediktinských klášterů v Čechách, i když se o tuto funkci ucházel také břevnovský opat Rautenstrauch.

Když za vlády císaře Josefa II. začalo rušení klášterů, snažil se Streer zachránit svůj klášter zřízením vzorové hlavní školy, do jejíhož čela povolal v roce 1782 zkušeného pedagoga Wenzela Lenhardta z Prahy, který „zaučoval“ dosavadního ředitele klášterní latinské školy Christofa Löwa, pod něhož spadala i tzv. normální německá škola v Kladrubech i další školy farní a vedlejší v Touškově, Přešticích, Kostelci, Holostřevech, Skapcích, Hněvnicích, Benešovicích, Lázu, Brodu a Milevě.

V klášteře dožíval svůj život stařičký lékař Johann Zeidler, bývalý konšel a purkmistr města Stříbra, známý znalec a pěstitel léčivých bylin, který tu zemřel roku 1775 a byl uložen do mnišské hrobky. Opat Amandus Streer se, naštěstí pro něho, nedočkal zrušení kláštera a zemřel v roce 1883 ve věku 81 let. Jeho podoba je zachycena na vzácné olejomalbě v drahém barokním rámu a je součástí expozice opatského bytu v klášteře. Nástupcem Streera měl být doktor Jodok Hoch, ale jeho volba už nebyla povolena, a tak zůstal do zrušení kláštera jen převorem.

Konec kláštera

 Císař Josef sice ještě potvrdil klášteru jeho privilegia (za poplatek 3000 zlatých!), ale jeho reformy již razantně zasahovaly do života klášterní komunity. Byl snížen počet mnichů na 58, bylo zakázáno zvonění proti bouřkám, uctívání náboženských soch a obrazů i poutě k nim, zrušeny hřbitovy uvnitř obcí a nařízeno pohřbívání v pytlích místo rakvích (to bylo však brzy odvoláno).

V sobotu 5. listopadu 1785 se dostavila do Kladrub komise vyslaná krajským hejtmanem s rozhodnutím o zrušení kláštera. Vše zapečetila a sepsala podrobné inventáře i seznam 50 přítomných mnichů. Plné vozy kryté plachtami odvážely všechen majetek neznámo kam. Snad proto se lidé dohadovali o nesmírném bohatství zrušeného kláštera a věřili, že mniši jistě včas ukryli nejcennější věci v blízkém okolí.

Podle dochovaného seznamu zapsaného movitého i nemovitého majetku se ukázalo, že život mnichů nebyl zas až tak nejskromnější a zdaleka nepřipomínal chudobu typickou pro první středověké benediktinské kláštery. Množství osobního oblečení, prádla, kožešin i textilních látek se nacházelo v celách mnichů. Nechyběly ani nádherné čajové kávové či pivní soupravy z drahého porcelánu a skla, honosné kuřácké potřeby i stříbrné či perletí vykládané tabatěrky. V místnostech byly pohodlné lenošky, koberce, slunečníky, kulečník, ale i hrací skříňky, hudební nástroje, obrazy, knihy, stříbrné relikviáře a umělecké předměty. Téměř nikde nechyběly hodiny, a to i v několika provedeních, jako nástěnné, kapesní, stojanové i přesýpací.

Našla se však i rýsovadla, kružítka, měřičské stoly, zámečnické nářadí, přístroje zvané camera obscura, tedy jakési prapředchůdce fotoaparátu, pomůcky pro stínohru, pro podmalbu na zrcadla i pro vazbu knih. Někteří mniši měli ve svých celách třeba i semenáčky ovocných stromů a citrusovníků, jiní třeba model hvězdné oblohy, zasklenou sbírku motýlů nebo soubor nerostů. Ve věži u vchodu ze silnice, kde bývalo vězení pro poddané, se našla míra na rekruty, 16 želez na nohy s řetězy a zámky, 9 želez na ruce a dva úřední karabáče.

Komise zainventovala všechny věci v 57 místnostech. Našly se předměty ze zlata (5,5 kg) i ze stříbra (225 kg). Byly to různé monstrance, náprsní kříže s drahokamy, stolní a kostelní stříbro, poháry, berly a podobně. Vše bylo dáno k roztavení. Nábytek, knihy a obrazy byly prodány v dražbě. Menší varhany byly převezeny do kostela ve Skapcích, některé oltáře a malá kazatelna do Ošelína, oltář sv. Anny do špitálu v Kladrubech. Rovněž zvony se prodaly na rozlití. Zjištěná finanční hotovost činila 81000 zlatých, na dlužných úpisech zůstávalo 177000 zlatých a nedoplatky poddaných byly spočítány na 9000 zlatých. Kromě toho převor odevzdal komisi 80000 zlatých ukrytých za sedmileté války. Z kláštera bylo odvedeno 37 koní.

Mniši odešli na světské fary, nebo do jiných klášterů. Marná byla jejich snaha o obnovení kláštera. Když už se zdálo, že žádost bývalého převora a některých mnichů podpořená 22 kladrubskými občany a předaná císaři Leopoldu II. bude vyslyšena, císař náhle zemřel a vše bylo natrvalo ztraceno.

 

17. Město Kladruby v době osvícenství

^

Blahobyt i zlé časy

Období vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. se nazývá obdobím osvícenství, neboť některé reformy obou těchto panovníků byly namířené proti moci katolické církve a současně vyhovovaly selskému stavu. Jenže na druhé straně přinášely řadu záporných jevů, jako třeba germanizaci školství, vojska, úřadů apod.

V kladrubské farní matrice je zápis někdy z poloviny 18. století, který tvrdí, že ve městě se v té době usadil blahobyt. Budiž, snad to platilo pro dobu několika následujících let. Do Kladrub přicházeli další němečtí řemeslníci a obchodníci a ti přinášeli nové způsoby výroby i společenského života. Stejně jako v předchozích staletích, vytvářeli řemeslníci společenstva neboli cechy, které sdružovaly mistry stejných profesí, dohlížely na jejich poctivost, na ceny výrobků, na přípravu učňů i přijímání tovaryšů do mistrovského stavu. Jejich členové nosili uniformy, měli svá představenstva, prapory i vlastní pečetě. V Kladrubech bylo v té době 8 cechů: řeznický, ševcovský, krejčovský, tkalcovský, hrnčířský, koželužský, spojený cech mlynářů a pekařů a další spojený cech kovářů, kolářů, zámečníků, truhlářů a soustružníků.

Pak ale přišly prusko-rakouské války a vojsko mladé panovnice Marie Terezie nedokázalo čelit pruské zbrojní přesile. V době tzv. sedmileté války, která skončila v roce 1763, ztratila císařovna významnou část Slezska a v zemi nastaly zlé časy. Přes Kladruby táhl v roce 1757 trestný oddíl Prusů a vyraboval, co se dalo. Obyvatelé města se museli vypořádat s vysokými dodávkami obilí státu i s dalšími nepříjemnostmi. To způsobilo nebývalou drahotu, k níž se přidaly ještě epidemie, které si za své oběti vybíraly především mladé hospodáře.

Když při požáru v roce 1711 shořela střecha kostela, ten byl jen provizorně přikryt a vedle něho vybudována pouze dřevěná stolice na zavěšení zvonů, jak už bylo uvedeno dříve. V roce 1772 však provizorní střecha spadla, a tak bylo třeba přistoupit k definitivnímu zastřešení. Tyto práce trvaly do roku 1779, kdy byl kostel znova vysvěcen opatem Streerem a stal se od té doby farním. Zvony byly zavěšeny zpátky na nízkou jehlanovitou věž, kterou byla stavba opatřena. Také fara, která rovněž při požáru shořela, dostala už v roce 1728 novou budovu na místě, kde stojí dodnes. Kostel sv. Petra v někdejších Starých Kladrubech, až do té doby jako hlavní, tedy farní, pomalu chátral, byl uzavřen a v roce 1796 zbourán. Obyvatelé Kladrub, zřejmě na čísi pokyn, podepisovali petiční listinu, která se dosud zachovala, v niž žádali, aby ze zdiva zbořeného kostela mohla být postavena nová budova pivovaru na náměstí, což se také konečně stalo v roce 1808.

Reformy Marie Terezie a Josefa II.

 Jak již bylo uvedeno v minulém čísle, klášterní latinská byla podle reformy Marie Terezie přeměněna na hlavní školu. Navštěvovalo ji přes sto chlapců z celého okolí. 15 nejchudších z nich dostávalo zdarma jídlo, ošacení a školní pomůcky. V Kladrubech byla místo městské školy zřízena škola farní (nikoliv tzv. normální, jak bylo uvedeno omylem v minulém pokračování). Až dosud mívala městská škola svého rektora (ředitele), učitele, pomocného učitele a adjunkta.

Rektorem, který se o školu staral, dohlížel na učitele a jmenoval je, ale většinou neučil, býval až do té doby obvykle městský syndikus, tedy písař. Po uvedené reformě se stal rektorem sám ředitel klášterní hlavní školy Christoph Löw. Každý učitel farní školy obdržel od opata 15 zlatých a každý učitel vedlejší školy 35 zlatých ročně jako příspěvek pro chudé děti, aby i ony mohly získat bezplatně školní vzdělání.

Po zrušení kláštera byl potom správcem školy farář ustanovený na kladrubskou faru, prvním byl v roce 1790 Ladislav Erben, který současně zastával i funkci učitele náboženství, tedy katechetu, po něm doktor filozofie a teologie Franz Ullman, pozdější profesor orientálních jazyků v Praze.

Od roku 1771 se započalo s číslováním domů, až dosud se uvádělo např. „dům na Zadní straně mezi domem Františka Leba a Mariany Koželaužky“ nebo „dům nárožní po levé straně jdouc ke Stříbru“ a podobně. Císař Josef II. byl ještě horlivějším reformátorem, než byla jeho matka. Zrušil třeba všechna kostelní a náboženská bratrstva, což se týkalo i Bratrstva sv. Jana Nepomuckého při kostele sv. Jakuba. Jeho jmění bylo zabaveno a odevzdáno Náboženskému fondu. Bylo zakázáno zvonit proti bouřkám, konání procesí k obrazům, což postihlo přeštický chrám se známým mariánským obrazem.

Císař Josef II. přikázal též, že uvnitř obcí nesmí být žádné hřbitovy, a tak musel být i v Kladrubech zrušen hřbitov na náměstí u kostela. Naštěstí existoval tehdy ještě druhý hřbitov, a sice ten, který užíváme dodnes, neboť tam tehdy byli pohřbívání mrtví z okolních obcí a „cizinci“, kteří v Kladrubech zemřeli. Místo původního hřbitova u kostela byla vybudována zahrádka a v ní se měly školní děti učit pěstovat a roubovat ovocné stromky pro potřeby obce pod dohledem svých učitelů. Další císařský dekret zakazoval pohřbívání v rakvích a místo toho jen zabalených do plátěných obalů nebo v pytlích, to kvůli podpoře slezských tkalců, jejichž hospodářské postavení utrpělo během tří pruských válek. Brzy však bylo toto ustanovení odvoláno. Je známo, že třeba přeštický superior, člen kladrubského konventu, byl v roce 1785 po své smrti pohřben na hřbitově ve Vícově u Přeštic jen v nekrytém benediktinském hábitu.

Čtyřicet let „nikoho“

 Ve zrušeném kladrubském klášteře byl v roce 1797 na příkaz zemského gubernátora arcivévody Karla zřízen v bývalém konventu generální vojenský špitál. V památném kostele bylo uskladněno 1200 tun střelného prachu! O rok později byli do Kladrub nastěhováni mniši trapisté, vyhnaní během revoluce z Francie, kteří potom odešli do Ruska. Zemědělskou a lesní půdu i další nemovitý majetek bývalého kláštera spravovala Administrace státních statků, která pověřila správou Kladrub státního ekonoma Hermanna Schwartze. Jenže hned v roce 1799 byla u něho zjištěna zpronevěra ve výši 7000 zlatých a byl proto suspendován. Jeho nástupcem se stal Josef Bilanski. Pro obyvatele Kladrub byla tato administrace po zrušení kláštera znovu vrchností. Kladruby musely užívat od té doby potupný „titul“ ochranně poddanské město. Magistrát proti tomu vznesl protest ke krajskému úřadu, ale nebyl vyslyšen.

V roce 1800 se stal areál kláštera znova lazaretem pro 800 vojáků z bojů ve Francii. Od roku 1802 tu byla rovněž kasárna pro tři setniny císařského vojska. Mnoho zraněných zde zemřelo a bylo pochováno na Žďárském vrchu. Řádily tu i různé infekční nemoci, především tyfus. Kladrubský farář Tadeáš Stika se při jedné návštěvě kláštera nakazil právě tyfem a zemřel. Kladruby navštívil v roce 1809 císař František I. s dcerou Louisou. Ve slavnostně vyzdobeném městečku ho uvítalo s městským praporem velké množství lidí v čele s purkmistrem a městskou radou. V klášterním chrámu obdivoval císař nádherné varhany a uvažoval o jejich možném přesunu do svého paláce ve Vídni. Naštěstí k tomu nedošlo.

V roce 1818 byla zřízena v klášteře invalidovna pro vojenské vysloužilce. Po roce 1820 byla na celý areál včetně nemovitého majetku vypsána dražba a v roce 1825 ho koupil Alfréd Windischgrätz.

 

18. Kladruby pod panstvím Windischgrätzů I.

^

Bývalý klášterní statek

 V roce 1825 byl vyhláškou v Úředním listě dán do dražby bývalý klášterní statek včetně samotného areálu kláštera. V té sobě patřily ke kladrubskému panství obce Kladruby, Pozorka, Láz, Milevo, Brod, Lhota, Hněvnice, Radějovice, Kostelec, Ostrov, Lochousice, Miřovice, Skapce, Jivjany, Zhoř, Zálezly, Krtín, Tuněchody, Holostřevy, Výrov, Benešovice, Hlupenov, Lobzy a část Damnova. Celková rozloha majetku činila 11544 ha. Z toho bylo 7369 ha propachtováno drobným zemědělským usedlostem a venkovským statkářům. Zbývající majetek obnášel 1251 ha polí a 2500 ha lesů.

Dále k tomuto majetku patřilo 11 mlýnů, panský pivovar, vinopalna, cihelna s produkcí 20 tisíc cihel ročně, kamenouhelné doly, lomy na kámen a potašová huť. Na celém statku činil počet „duší“ 5152. V Kladrubech bylo chováno 113 kusů hovězího dobytka a na Žďáru 906 ovcí. Honitba poskytovala 180 kusů bažantů a 200 kusů srnčího.

V dražbě koupil kladrubské panství Alfréd I. Windischgrätz za 275 tisíc zlatých. V hotovosti však složil jen zálohu 60 tisíc zlatých a existuje domněnka, že velkou část dluhu mu císař odpustil za jeho věrné služby pro rakouské mocnářství a především za potlačení revolučního hnutí v Praze a ve Vídni v roce 1848.

Kdo byl kníže Alfréd I. Windischgrätz?

 Kníže Alfréd I. Candidus Ferdinand Windischgrätz se narodil 11. 5. 1787 v Bruselu z druhého manželství hraběte Josefa Mikuláše Windischgrätze s Marií Františkou Leopoldou rozenou Arenbergerovou. Už v mládí dostal dobré vzdělání a po skončení studií se dal na vojenskou dráhu. Jako osmnáctiletý absolvent důstojnické školy se v roce 1805 zúčastnil v rakouské armádě bojů proti Francouzům, byl zajat u Ulmu a poslán do Francie. Tam osobně poznal i Napoleona a brzy byl ze zajetí propuštěn.

Po návratu vstoupil znovu do služeb císařské armády a zúčastnil se i známé bitvy u Slavkova, kde byl lehce raněn a poté i bitvy u Lipska. Rychle postupoval v důstojnické kariéře až do hodnosti plukovníka. V roce 1826 byl jmenován generálmajorem a stal se velitelem pražských granátníků. Když nastoupil do funkce kancléře kníže Metternich, propustil většinu z dosavadní dvorské šlechty, jen Windischgrätz zůstal jako oddaný přítel císařského dvora. Byl to člověk konzervativní, odpůrce všech novot. Když měla být postavena koňská dráha na svážení dřeva z lánských lesů do Prahy, postěžoval si Metternichovi na tuto novinku slovy, že v tomto světě už není vůbec žádná distance.

V roce 1833 byl povýšen do hodnosti polního podmaršálka a o sedm let později už byl velícím generálem pro celé Čechy. Do revolučních událostí v Praze v roce 1848 zasahoval už jako 61 letý. V roce 1869 byl z císařské armády odvolán a dalších deset let se věnoval ještě vojenskému výcviku pro rod Hohenzolernů v Prusku. Poté žil již jen soukromým životem a věnoval se řízení statků na svých panstvích v Tachově, ve Štěkni, v Kladrubech, v Jablonici a jinde. Zemřel 21. 3. 1862 ve Vídni na ochrnutí plic. Jeho ostatky byly dopraveny 29. března do Kladrub a vystaveny v bývalém klášterním chrámu. Potom byly převezeny do Tachova a uloženy do tehdejší rodinné hrobky v tamním kostele sv. Václava.

Jeho žena Eleonora rozená Schwarzenbergová zamřela tragicky při pražských událostech v roce 1848. Spisovatel Kožík popisuje, jak k této události došlo: „Ze mše konané na Václavském náměstí, jak v těch dnech přezval Karel Havlíček Borovský Koňský trh v Praze, se vracel proud lidí Celetnou ulicí, kde se srazil s hloučkem měšťanů ze spolku Pro klid a pořádek, kteří byli právě orodovat u generála Windischgrätze, aby je ochránil proti tzv. pouliční luze“. V knize O. Dorazila Vládcové nového věku III. se vysvětluje začátek celého incidentu podobně, jen s malými odchylkami. Po mši na Koňském trhu, kterou sloužil farář Jan Arnold, se její účastníci pokojně rozcházeli, ale část mladých chtěla jít cestou k Muzeu na Příkopech pozdravit účastníky Slovanského sjezdu. Někdo v davu vykřikl: „Kolem Vindiškréce“, a tak zamířili do Celetné ulice, kde kníže bydlel. Když přišli před jeho dům, otevřela se vrata blízkého velitelství a na zástup se vrhla četa granátníků s nasazenými bodáky. Došlo k šarvátce, při níž zůstalo několik mrtvých. Kněžna Eleonora Windischgrätzová, která se přiblížila k oknu, byla snad náhodně usmrcena střelou, která tam zalétla. Nato dal velitel vojska troubit k ústupu, ale vyděšení lidé se rozutíkali s výkřiky: „Zrada! Pomsta! Na barikády!“

Kladruby v první polovině 19. století

 Začátkem 19. století se z Kladrub stalo malé venkovské městečko, jehož obyvatelé ovšem stále s hrdostí pociťovali jeho významné místo v historii země. Proto jen těžce nesli, když nová windischgrätzská vrchnost vyžadovala, aby kladrubský magistrát používal v úředním styku název „Magistrat der schutzunterthänige Stadt Kladrau“, tedy Magistrát chráněného poddanského města Kladrub. Kladrubští podali stížnost proti tomuto potupnému titulu Krajskému úřadu v Plzni, který částečně vyhověl v tom smyslu, že uvedené označení by se mělo používat jen ve spisech týkajících se majetkoprávních vztahů, ale vrchnostenská kancelář se odvolala k Zemskému úřadu, a ten rozhodl, že uvedený název neubírá městu na vážnosti, a proto musí být užíván v každé úřední listině.

Roku 1835 byl dokončen nový městský špitál, dnešní budova čp. 6. Byl postaven z nadace kladrubského rodáka, dvorního rady a soudce apelačního soudu ve Vídni, Johanna Nepomuka Scheppla, který zemřel roku 1813. bylo v něm místo pro 8 až 9 nejpotřebnějších starých občanů, kteří nemohli počítat s podporou svých dětí. Obec jim zde poskytovala zdarma bydlení, topení, svícení a bezplatnou lékařskou péči. Budovu postavil kladrubská stavitel Michael Mrasek. Podrobný životopis Johanna Scheppla byl popsán ve Zpravodaji č. 5 z roku 1999.

Do poklidné maloměstské atmosféry zasáhl jako blesk z čistého nebe ničivý požár v březnu roku 1843, při němž shořelo 132 domů ze 178. také o jeho příčině, průběhu a následcích bylo napsáno ve Zpravodaji již mnoho, naposledy v článku p. Kociána v minulém čísle. Jenom připomínám, že podrobně se o něm tehdy zmínily i pražské německé noviny Prager Zeitung, které popisovaly hrůzu a paniku, která zachvátila celé Kladruby. Během deseti minut prý hořely již čtyři nejbližší domy nedaleko ohniska požáru, kterým byla stodola stojící v místech poblíž dnešní školy. Pak se oheň rychle šířil dnešní Husovou ulicí ze střechy na střechu po obou jejích stranách a vytvářel tak ohromnou ohnivou bránu, která se přenesla přes budovy špitálu a kostela i do západní části města. Jedno neštěstí, tak jak to často bývá, Kladrubským nestačilo. Když se jim jen trochu podařilo opravit své střechy po požáru, přišla v květnu téhož roku ohromná vichřice, která udělala nové škody na domech, na klášterních budovách i katedrále, sházela věže i ozdobné fiály a porážela ohromné duby a topoly kolem silnice do Skapců a mezi městem a Pozorkou.

Brzy však se město z těchto pohrom vzpamatovalo a vyrostla celá řada nových domů. Je jen škoda, že se nezachovaly staré budovy, které by dnes byly pýchou Kladrub. Kladrubští ukázali, že jsou lidmi vítajícími pokrok a již v roce 1847 založili Spolek pro pěstování ovocných stromů, který postupně přešel na Spolek pro vysazování stromů a zkrášlení Kladrub. Ten vykonal velice záslužnou práci při vysazování alejí stromů i úpravě samotného města.

V roce 1848, kdy vypuklo po celé zemi revoluční nadšení proti rakouské vládě, vznikl v Kladrubech také oddíl Národní gardy. Po městě koloval oběžník, do něhož se zapisovali všichni, kteří chtěli vstoupit do Národní gardy, jejíž organizaci však již v té době měla v rukou vláda sama. Přihlásilo se 180 mužů včetně 13 úředníků windischgrätzské vrchnostenské kanceláře. Velitelem se stal starosta Kladrub Josef Czerny a důstojnické funkce zastávali Franz Wach, Wenzel Flossman, Anton Merker a Franz Auer. Garda byla pověřena mimo jiné hlídáním čtyř uvězněných žen z Tuněchod na zámku či zatčením agitujícího řečníka na slavnosti před kostelem na náměstí. Oba tyto úkoly se zasahujícím gardistům příliš nezdařily, a tak se poté zaměřili především na založení vlastní hudby a výcvik prováděný na svém „execírplace“ u lesa Dušníku, ovšem jenom bez zbraní, které nesehnali.

V roce 1849 ztratily Kladruby svou vlastní samosprávu a byly přiděleny do soudního okresu Stříbro a politicky byly spravovány okresním hejtmanstvím v Plzni, později ve Stříbře.                                                                                                                                          >>

Klášter Kladruby  -  349 61 Kladruby u Stříbra  -  tel./fax.: 374 631 773  -  e-mail: kladruby@mybox.cz