ÚVOD       HISTORIE       PROHLÍDKY       KULTURA       FOTOGRAFIE       KKOS       OKOLÍ       INDEX

<<  11. Kladruby na prahu 16. století   12. Klášter a město na konci 16. století   13. Kladrubská rebelie a následky třicetileté války   14. Klášter na začátku svého druhého vrcholu   >>

 

11. Kladruby na prahu 16. století

^

Klášter

 Klášter se těžko dostával z krize způsobené husitskými válkami a ztrátou značné části majetku, který přešel do rukou šlechty jak kališnické, tak katolické. Musel platit mnoho dluhů, které vznikly v době. Když byl v držení světských majitelů. Navíc byl povinen platit dluhy i za samotného krále Jiřího z Poděbrad, který klášteru dokonce odebral v roce 1460 cenné zboží přeštické a svěřil ho Vilému z Rýzmberka. Stejně tak na králův příkaz klášter postoupil část obce Nedražic tamějším šlechtickým majitelům Petrovi a Briximu z Metelska. Těm také připadl dosavadní klášterní majetek v Honezovicích, a sice jeden dvůr, hospoda a tzv. podsedek (menší statek).

Klášterní opati řešili tedy tuto svízelnou situaci jednak prodejem celých vesnic i s poddanými nebo jejich zástavou na určitou dobu. Tak se třeba klášter zcela zbavil vesnic Lšelína a tehdy již úplně pustého Kočova, které se dostali do majetku Lobkoviců na Horšovském Týně a na delší dobu pronajal i obce Lhotu, Žďár, Kostelec, Všetice (Alfrédov), Krtín, Ostrov a část Zhoře, uvažujeme-li jen nejbližší obce. Musel pronajmout arcibiskupovi Janu Rokycanovi i rybník pod Vrhavčí a pěti měšťanům z Tachova hornickou těžbu rudy na Nedražicku. Kladrubským měšťanům pronajal Kočovský mlýn s dvěma loukami, rybnicí na řece a rybníky.

Opravy poškozeného starého klášterního chrámu se protahovaly pro nedostatek peněz neúměrně dlouho. Teprve roku 1504 mohl biskup Petr Kraft vysvětit nově opravený kostel se sedmi oltáři v hlavní lodi a třemi oltáři v kapli Všech svatých. Z té doby pochází i slavná klášterní madona Panny Marie Růžencové, táž, která reprezentovala české umění v roce 1967 na světové výstavě v Montrealu, v devadesátých letech minulého století byla odcizena ale přece jen vrácena, ta, kterou můžeme i dnes obdivovat na jednom bočním oltáři klášterního chrámu.

Klášter se snažil obnovit slavné tradiční poutě i k další kladrubské Madoně, která stávala na hlavním oltáři. Roku 1511 vrátil král Vladislav Jagellonský klášteru tolik chybějící Přeštice. Na opatské stolici se vystřídali postupně Stanislav, Maurus a Jan IV. Zvláště o posledním se vypráví, že se nekompromisně zastával svých poddaných.

Prodej Brdce

 Kde se vůbec nacházelo místo zvané Brdec? Byla to původně malá vesnička, později už jen dvorec mezi Kladruby a Stříbrem, nedaleko silnice vedoucí od železničního nájezdu k Vrbici. Protože ležel pod zalesněným pahorkem, tedy „brdem“, nazýval se Brdec, Němci ho později pojmenovali Roten Hof (Červený dvůr). Patřil k němu i dnešní Obecní mlýn, tehdy zvaný Brdecký čili Housarův a také „hory brdecké“, to znamená hornické štoly nad uvedeným mlýnem.

Klášter uskutečnil prodej Brdce ve druhé polovině 15. století ve dvou etapách kladrubským měšťanům podle německého (tzv. emfyteutického) práva. Protože tohoto práva využil poprvé již v roce 1334 při prodeji dvorce Oseku (viz. 8. pokračování), byl tento způsob prodeje klášterem označen v příslušné listině jako „právo osských lánuóv“.

První část Brdce ležící blíže ke dvorci byla prodána, či správněji řečeno propachtována, v roce 1462 pěti kladrubským měšťanům. Jejich jména uvádí latinsky psaná listina: Jacobus Vethonis (Jakub Vetchý), Andreas Tichi (Ondřej Tichý), Bárta (Bartoloměj) syn Martěšových, Jan Hrozný a Michal. Ti se společně zavázali, že každý z nich bude platit roční poplatek za svůj díl polí, luk, lesů a příslušenství po 84 pražských groších, vždy k termínu svátku sv. Jakuba. Na této listině se poprvé objevuje kladrubská městská pečeť.

Druhá část prodeje se uskutečnila v roce 1494 podle česky psané listiny a týkala se převážně území kolem dnešní silnice na Stříbro až po řeku Úhlavku k již uvedenému Brdeckému mlýnu. Kupujícími byli opět kladrubští měšťané, a sice kladrubský farář, dále Václav syn Martěšových, jeho bratr Matouš, Václav Vrbša a Václav Vinička. Každý z nich zaplatil tentokráte po 70 groších míšeňských ročního poplatku. Tento majetek mohli po nich dědit jejich příbuzní, ale chtěli-li ho prodat, mohli tak učinit jen se souhlasem kláštera. Že se tak skutečně dělo, dokazuje tzv. přiznávací tabela z roku 1713, kdy se počet držitelů Brdce rozrostl už na 18 a držitelů Oseku (Němci ho nazývali Wossy) bylo dokonce 53!

Kladruby

Konec 14. století byl pro město Kladruby více než tragický. Jak už bylo popsáno v dřívějších pokračováních, král vyhověl sousednímu Stříbru a zrušil své původní rozhodnutí o stavbě hradeb, později i o konání výročních trhů a vaření piva v Kladrubech. Neuskutečnil se ani původní plán krále Václava IV., aby z areálu kladrubského kláštera vzniklo nové biskupství pro západní Čechy. Navíc i škody způsobené kladrubským obyvatelům husitskými válkami se jen těžko zacelovaly. A tak zůstaly Kladruby na konci 15. století jen malým provinčním městečkem a ztratily hodně ze své původní slávy a lesku. Naproti tomu nedaleké královské město Stříbro, díky rozrůstající se těžbě stříbrné rudy, získávalo rychle převahu a respekt mezi západočeskými městy.

Přesto však život v Kladrubech, díky pochopení klášterních opatů, měl i nadále městský charakter. V čele města stálo 12 volených konšelů, kteří se střídali ve funkci purkmistra. Nejpřednější a nejváženější, většinou i nejstarší z nich, měl titul primas a měl při jednáních rozhodující hlas a nejvyšší postavení mezi ostatními. Při obměně konšelů bylo potřeba vyjádření a schválení nově navrhovaných zastupitelů opatem a naopak, při změně opata musel celý sbor konšelů složit novému opatovi slib věrnosti a uskutečnit tzv. holdovací akt.

Konšelé tvořili společně také orgán soudní, který měl mimo jiné i právo hrdelní, to je právo odsuzovat k trestu smrti. Opatem jmenovaný rychtář měl právo nosit u sebe stále nabitou boční zbraň (pušku) a tzv. rychtářské právo, to je krátká hůl potažená černou hedvábnou látkou, okovaná stříbrnými hřebíky s ozdobnou hlavicí a stuhami. Zprvu vykonával jen jakousi policejní a výkonnou funkci. Teprve později býval titulován jako městský soudce. Přímo jemu podléhal obecní sluha neboli biřic, který byl současně i správcem obecní šatlavy.

Topografie města

Začátkem 16. století bylo v Kladrubech asi 130 domů. Celkový počet obyvatelů není znám, uvádí se jen počet poddaných, a sice koncem 16. století jich bylo 108, přičemž klášter jich měl celkem 193 ve všech svých vesnicích.

Kladruby se dělily na Velikou stranu, Prostřední stranu, Zadní stranu a občas se uvádí i Přední strana. Veliká strana zahrnovala větší část náměstí a zhruba severní část od silnice. Zadní strana korespondovala přibližně s dnešní Zadní ulicí. Prostřední stranu mezi oběma uvedenými tvořily hlavně domky řemeslníků a mimo jiné i tzv. masné krámy. Přední strana byla zřejmě čtvrtí chudiny a tvořila okrajovou jihovýchodní část města. Nejvýstavnější domy bohatých měšťanů stály na náměstí.

Kladrubská radnice se nacházela rovněž na náměstí, jen asi 7 až 8 metrů od západního vchodu do kostela. Vcházelo se do ní od silnice po šesti schodech, vlastně hned do 1. patra. Vlevo u vchodu byla předsíň, vpravo radní kancelář. Dále k jihu se nacházel velký pracovní a zasedací sál a vedle depozitář chráněný před požárem. Pod tímto velkým sálem v přízemí proti silnici byla umístěna jedna školní třída v dřevěné klenuté místnosti. Vedle radnice směrem na jih (k dnešnímu kinu) byla přistavěna další budova, která měla v přízemí druhou školní třídu a v patře byt pro učitele. Radnice měla věžičku s malou místností a se zvonkem, kterým byli svoláváni radní na zasedání. Mezi radnicí a kostelem byla tedy ulice a náměstí bylo tím pádem menší než dnes.

Vedle radnice podél silnice stávaly tzv. chlebné krámy pro místní pekaře, u nichž byla jakoby „přilepena“ kůlna pro hasičské nářadí a stráže. Masné krámy byly mezi náměstím a Zadní ulicí v místech dnešní staré radnice. Mariánský sloup v té době ještě neexistoval. Pod kostelem, přibližně v místech dnešního kina stávala pivovarská sladovna, zatímco samotný pivovar byl tam, kde je nyní nákupní středisko. Na místě dnešní nové radnice bývala obecní šatlava (vězení) s bytem pro obecního sluhu.

Ulice ještě tehdy neměly pojmenování, ani popisná čísla, a tak se domy označovaly např. „v rynku stojící“, „v ulici jdouc ke Stříbru po levé ruce“, „u milivské brány“ nebo „jdouc k hliništi“. Obecní pastouška stávala ve Stříbrské ulici na místě dnešních nových bytovek. Dům lazebnický i s pánví a lázní býval zase na Prostřední straně a město ho dědičně pronajímalo i s kouskem „dědin“ (polí) za určitý roční poplatek lazebníkům, kteří vlastně vykonávali služby holičské, lázeňské i léčitelské. Jeden dům „s výhní kovářskou“ se nacházel na Zadní straně, dále u několika domů byly pekárny, které se prodávaly i s celým domkem, pokud se majitel chtěl vystěhovat. Městský písař bydlel na radnici a dostal k užívání několik menších políček a luk. Na západním i východním okraji města byly tzv. „drážky slané obecní“, kde se pásl dobytek a kolem nichž byly postaveny stodoly měšťanů. Špitál v té době v Kladrubech nebyl.

 

12. Klášter a město na konci 16. století

^

Klášterní opati

 V kladrubském klášteře se v druhé polovině 16. století vystřídalo několik opatů různých zásad a různého založení, což se promítlo jak do života samotného kláštera, tak i do života poddaných lidí na celém kladrubském klášterství.

Opat Jan IV. byl přítelem technického pokroku. Za něho budoval klášter nové rybníky, mlýny a otevíral doly na stříbrnou a olověnou rudu. Zachoval se zápis z roku 1553, v němž se popisuje, jak na žádost kladrubských měšťanů sám vyjel „majíce s sebou lidi rozumné“, myšleno tedy odborníky, aby vyměřil pozemky patřící mlynáři Pavlovi z tehdy nově vybudovaného Jirenského (dnes Pekelského) mlýna.

Když sedláci v Lochousicích vybudovali na svých pozemcích nový rybník, ten se opatu Janovi natolik zalíbil, že si hned přál, aby „jeho užitek byl ke klášteru obrácen“. Když se tomu tak opravdu stalo, vydal Lochousickým pergamenovou listinu s pečetí, v níž jim podstatně snížil jejich dosavadní platy a dávky, které museli až dosud odevzdávat klášteru.

Klášter vlastnil v té době doly mezi Nedražicemi a Krtínem, kde se těžilo v tzv. Nalezené jámě (Fundgrabe). Protože neměl své lidi pro práci v dolech, pronajal těžbu v nich okolním šlechticům s tím, že bude od nich dostávat část výtěžků.

V roce 1557 prožil opat Jan nepříjemný zážitek. Když protahující říšské vojsko začalo rabovat klášter, požadovali vojáci na opatovi peníze, ale ten jim je odmítl vydat. Sebrali ho tedy jako rukojmí a vlekli s sebou až k Plzni, kde teprve po zaplacení vysokého výkupného, které přivezli rychlí poslové z kláštera, ho propustili.

Jeho nástupcem byl Josef Wron z Dorndorfu a Biskupova, opat německé národnosti, původem z Polska. Byl to člověk velice rozporuplný. Píše se o něm, že prý to byl dobrý a vzdělaný hospodář, ale fakta mluví o něčem úplně jiném, neboť v době jeho opatské funkce šlo klášterní hospodářství od desíti k pěti. Na své poddané byl, jak píše Mikuláš Dačický z Heslova, velice ukrutný a hrubý. Navíc přestupoval i církevní zákony, neboť žil nejprve tajně, později i veřejně se svou milenkou Annou a měl s ní rovněž děti. Vyprávěly se o něm i další milenecké a choulostivé historky a také je o něm známo, že se stále s někým přel a soudil. Proto se stal prvním, a také posledním kladrubským opatem, který byl ze své čestné funkce v roce 1583 odvolán.

Jednu věc mu však nelze upřít. Zasloužil se totiž o postavení špitálu pro nejchudší obyvatele městečka. Peníze na jeho vybudování sháněl skutečně všude, kde se dalo, přesvědčoval měšťany, aby odkázali na špitál nějakou částku ve svých závětích a dokázal přemluvit i tuněchodského mlynáře Pavla z Dobřan, aby všechny důchody z tohoto mlýna plynuly na konto kladrubského špitálu.

Zatímco odvolaný opat Wron žil na penzi v Damnově, nastoupil na jeho místo Ondřej Stein, rodák z Kladrub. Je pochopitelné, že obyvatelé Kladrub od něho očekávali pomoc při řešení svízelné situace ve svém městečku. Opravdu, opat Ondřej na své rodáky nezapomněl a vyřešil pro ně hned dva nejsvízelnější problémy. Jednak převedl dosavadní povinné naturální dávky pro klášter na dávky peněžní a jednak také vyřešil problémy s financováním kladrubské městské školy. Kladrubští od té doby platili klášteru ročně je 86 kop grošů míšeňských, z nichž bylo ještě použito 8 kop na plat rektora (ředitele) školy, 4 kopy pro učitele a 2 kopy pro prunýře, který se staral o kladrubský vodovod. Dalších 22 kop z této částky bylo přiděleno kladrubskému faráři, který byl od této doby povinen stravovat dvakrát denně oba kladrubské učitele, neboť ti se až dosud stravovali v klášteře. Po odečtení těchto částek zbyla povinnost platit ročně klášteru 50 kop. To Kladrubským vyhovovalo, jenže brzy poté se začal o svůj důchod hlásit bývalý opat Wron, a tak bylo Kladrubským nařízeno, že se musejí až do jeho smrti podílet na tomto jeho důchodu jednou polovinou, to je dalšími 30 kopami grošů, a to už příjemné nebylo, neboť Wron měl tuhý kořínek a žil ještě plných šestnáct let.

Za opata Ondřeje žil v klášteře mladý mnich laik jménem Vít Hifftl. U ostatních klášterních bratří se stal známým především tím, že jednou zcela náhodou objevil v klášteře ukrytý vzácný poklad ze staré doby. Stalo se to tak, že mniši hráli na zahradě kulečník a koule při jednom hodu prorazila zchátralou zeď, v níž mladík objevil bednu s tímto pokladem. Od té doby jeho obliba stoupala, on vystudoval na kněze a opat ho pověřil mimo jiné i starostí o klášterní zvonění. Když měl být po Ondřejově smrti zvolen nový opat, čekal Vít ve věži, aby zvoněním ohlásil ukončení volby. Jaké bylo jeho překvapení, když po vykonání tohoto rituálu byl pozván do kapitulní síně, kde mu bylo oznámeno, že novým opatem byl zvolen právě on sám. Vypráví se o něm, že byl na své poddané mírný, ale zápisy v městských knihách vypovídají zcela jinak. Právě za něho došlo k velké rebelii sedláků v Lochousicích a když navštívil klášterní dvůr Žďár, přivítal ho tamější ovčák dubovou sukovicí. V okolí rozdal poddaným celou řadu tvrdých trestů, i když, pravda, mnohé z nich jim dodatečně prominul. Rád navštěvoval klášter ve Svatém Janu pod Skalou u Berouna, kde objevil ostatky blahoslaveného poustevníka Ivana. V roce 1604 se vzdal opatské funkce a odešel do břevnovského kláštera, kde v roce 1611 zemřel.

Mikuláš Dačický z Heslova na studiích v Kladrubech

V době, když byl opatem Josef Wron, byl pět let (1570 – 1574) studentem kladrubské klášterní školy pozdější významný český literát Mikuláš Dačický z Heslova. Jeho otec, původním jménem Ondřej Křivoláček, později Dačický, střihač sukna a poté královský rychtář z Kutné Hory, poslal svého syna do Kladrub, aby prý se tu latině přiučil.

Literární badatel A. Rezek, který žil ve druhé polovině 19. století, našel zřejmě v pozůstalosti rodu Dačických koncept jakéhosi dopisu, v němž se Mikulášův otec obrací na svého švagra z Kladrub se žádostí o možnost studia v klášterní škole. Zřejmě usoudil, že oním švagrem byl sám kladrubský opat Wron, ale jistě mu nebyla známa skutečnost, že v Kladrubech žil v té době bohatý a vážený měšťan Jiřík Dačický, osobní přítel opata Wrona, který byl nejspíše oním švagrem z uvedeného dopisu. Jeho dům stával na roku dnešní Revoluční a Stříbrské ulice, tedy vlastně na náměstí (čp. 42, dnes je tento dům již zbořen).

Po studiích se Mikuláš vrátil do Kutné Hory a žil rozmařilým a nezřízeným životem. Teprve později zmoudřel, začal se věnovat literatuře a nepsal mimo jiné i Paměti, které jsou dnes důležitým zdrojem poznatků o době, v níž žil. Zmiňuje se v nich též o svých studiích v Kladrubech a také o opatu Wronovi, jehož nejen chválí, ale i ostře kritizuje.

Kladrubská privilegia

 V roce 1584 vydal opat Ondřej Stein kladrubským obyvatelům důležitou listinu, v níž byly upraveny, jak je již uvedeno výše, platy a dávky klášteru včetně platů a stravování kladrubských učitelů. Kromě toho v ní opat potvrdil právo Kladrubských na vlastnictví tzv. Malé říčky, to je řeky Úhlavky od soutoku s Prunýřským potokem (potok, který teče od stříbrské silnice pod hřbitovem a kolem Skalky do řeky). V této části řeky měli povolen lov „všelijakých ryb a rakův“ až po Obecní neboli Brdecký mlýn (dnes patřící armádě). Dále obdrželi od kláštera všechna práva, jaká užívala jen města královská, včetně jarmarku a týdenních trhů. Bylo jim rovněž potvrzeno právo vaření piv ječných i bílých s podmínkou, že budou u každého povarna (várky) odevzdávat klášteru 2 groše. Ten jim ale za to poskytoval dostatek dřeva na trouby k vedení vody městským vodovodem. Od kláštera dostalo město darem dva díly lesa u Benýškova mlýna (Benišův neboli Stránský mlýn), které mohli svobodně využívat „k lovu a bití zajiecův“. Navíc byli osvobozeni od všech žňových robot a podělků. Všechna tato privilegia jim potvrdil v témže roce 1584 svou pečetěnou a vlastní rukou podepsanou listinou i císař Rudolf II., který se navíc dovolával i privilegií udělených Kladrubům svým otcem Maxmiliánem II. v roce 1571 i dříve králem Vladislavem Jagellonským v roce 1490.

 

13. Kladrubská rebelie a následky třicetileté války

^

Počátek třicetileté války

 Když 23. května roku 1618 spadla sama od sebe hlava sošky Madony nad severním vchodem do klášterního kostela, považovali to mniši za zlou předtuchu, jak vypráví jedna klášterní legenda. Zřejmě měli pravdu, neboť právě tentýž den se v Praze rozhodli příslušníci českých protestantských stavů dát najevo svůj nesouhlas s tím, aby se českým králem stal habsburský prokatolický císař Ferdinand II. Jejich zástupci vnikli do Pražského hradu a oknem vyhodili dva královské místodržící i s jejich písařem a ustavili vlastní protestantskou vládu složenou ze třiceti tzv. direktorů. Císař Ferdinand odpověděl vysláním svých vojsk proti odbojné Praze – a tak vlastně začala vleklá třicetiletá válka protestantů proti katolíkům, která přinesla Evropě a také klášteru i Kladrubům v dalších letech mnohá neštěstí a strádání.

Kladrubská rebelie

 V době, kdy byl opatem Ondřej Stein, kladrubský rodák, dostali měšťané celou řadu privilegií stejných, jako měli obyvatelé královských měst. A tak se postupně začali považovat za svobodné občany a poddanství ke klášteru přestávali vnímat. Také v Kladrubech byli v té době jak protestanti, tak i katolíci, ale převaha byla na straně protestantů. V prosinci roku 1618 zemřela nejbohatší obyvatelka Kladrub, vdova Anna Laziusová, která odkázala místní radnici na tehdejší dobu obrovskou sumu peněz ve výši 5000 kop grošů. Půjčila je kdysi Vilému staršímu z Lobkovic, majiteli Horšovského Týna, a sama ještě před svou smrtí určila ve své závěti, jak se tato částka má rozdělit. Počítala s 1000 kopami na dostavění věže na kostele sv. Petra, jejž sama nechala nedlouho předtím opravit, dalších 1000 kop mělo přijít ke kostelu sv. Jakuba, především na opravu prasklého zvonu zakoupeného kdysi jejím manželem Jakubem, 1000 kop pak na opravy cest kolem Kladrub a na provoz školy a špitálu, 1000 kop pro potřebu samotného města a posledních 1000 kop měl dostat klášter, jemuž navíc odpustila dluh ve výši 200 kop.

Jenže protestantští představitelé města v čele s primátorem Matyášem Pólem a radními Stefanidesem, Vránou, Brožem a Sanderem se neřídili tímto pokynem zemřelé paní, ale zřejmě na radu samotného Viléma z Lobkovic, který byl mimochodem jedním ze třiceti vládnoucích protestantských direktorů. Půjčili z této částky obnos 2000 kop grošů nové direktorské vládě v Praze. Ta je nutně potřebovala na vyzbrojení svého vojska proti Ferdinandovi, jehož armáda se již blížila k českým hranicím.

Direktorská vláda se za tuto půjčku, kterou mimochodem nikdy nevrátila, kladrubské radnici bohatě odvděčila. Z klášterního majetku převedla do majetku města celou ves Milevo, lesy Jirnou, Senetice a Komoru a tu část Úhlavky patřící až dosud klášteru se všemi pozemky a mlýny po obou jejích březích. Klášteru tak zůstal jediný mlýn přímo pod jeho zdmi, ale ten stejně nemohl mlít, neboť Kladrubští uzavřeli k němu přívod vody z řeky.

Nešťastný opat Fridrich Viktorín Gribudo z Falkenberka, zvyklý vyžadovat od poddaných z Kladrub poslušnost a různé služby, musel nyní sám poslat deputaci za kladrubskými radními s prosíkem, aby mu laskavě otevřeli přívod vody do mlýna. Jenže kladrubští radní byli už natolik přesvědčeni o svém vítězství, že mu vzkázali, aby si tam nosil vodu v pytlích nebo jí vozil v kolečku a hrbil si hřbet tak, jak museli oni činit až dosud.

V roce 1620 chtěl kladrubský farář Tomáš Šťáhlavský přesvědčit své farníky, aby se znova podrobili klášteru. Jenže se zlou se u nich potázal. Ti ho vyhnali z fary, farní budovu zplundrovali a všechny listiny včetně matrik spálili. To už byla rebelie proti klášteru v plném proudu.

Konec rebelie

Jenže nic netrvá věčně. V listopadu roku 1621 porazila císařská armáda za podpory bavorského vévody Maxmiliána vojska protestantských stavů na Bílé hoře a karta se opět obrátila. Na trůn nastoupil obávaný Ferdinand a ten dal popravit 27 českých pánů, kteří se podíleli na stavovském povstání. (Mimochodem zmíněný horšovskotýnský Vilém Lobkovic mezi nimi nebyl, neboť rychle dokázal převléknout kabát, ale konfiskaci podstatné části svého majetku stejně neušel.)

Také klášteru se vrátil jeho majetek ukořistěný v době rebelie kladrubskou radnicí. V roce 1628 následovalo mezi klášterem a měšťany smírčí řízení obsahující 17 ustanovení, podle nichž se museli Kladrubští vzdát všech neprávem nabytých majetků a privilegií, slíbit úplnou podřízenost klášterní vrchnosti a placení daní navíc i ze dvorců Brdec a Wossy. Pokud se týkalo částky 2000 kop grošů z odkazu Anny Laziusové půjčených konšely protestantské vládě a patřící klášteru, ty byli povinni měšťané splácet po 50 kopách ročně a sami museli zajistit opravu prasklého zvonu a vybledlého oltářního obrazu sv. Máří Magdaleny v kostele sv. Jakuba. Museli dále slíbit, že nebudou nikdy psát žádné žádosti o vyvázání se z poddanosti a že nebudou pod podmínkou vyhoštění z města vystupovat proti opatovi. Klášter si mimo jiné vymínil právo lovit zvěř také na dosavadních městských pozemcích a právo opata na osobní kontrolu obecního účetnictví.

Útrapy války

 Když se bavorská vojska vévody Maxmiliána spěchající na pomoc Ferdinandovi ocitla na českých hranicích u Domažlic, požádal opat jejich hejtmana Dona Baltazara o ochrannou posádku pro klášter. Naproti tomu kladrubský primátor Matyáš Pól se obrátil o pomoc na protestantského vojevůdce Mansfelda, který v té době obsadil město Plzeň, a ten mu skutečně poslal skupinu 18 vojáků k ochraně města Kladrub. Je pochopitelné, že pak docházelo ke střetům obou nepřátelských hlídek.

Císařští plundrovali město a zabíjeli lidi, Mansfeldovi vojáci rabovali v klášteře, týrali mnichy, zabili kantora, varhaníka a klášterního hejtmana. Opat se zachránil jen odvážným skokem z okna a útěkem do blízkého lesa. Jindy se před Mansfeldovými vojáky schoval do opuštěného komína, ale byl prozrazen svým věrným psem. Vojáci ho objevili a odešli až po zaplacení vysokého výkupného ve výši 2800 zlatých. Po obdržení této částky Mansfeld z Plzně odtáhl.

To však začala válečná vřava teprve nabývat na intenzitě. I když se Kladruby samy nestaly svědkem žádné přímé bitvy, užily si válečných běd dostatečně, neboť ležely na hlavní silnici. V roce 1623 obsadila město katolická císařská pěchota Viléma z Vřesovic, po ní přijelo 7 kompanií rytmistra de Lassa se 1400 koňmi a v lednu 1624 je vystřídali žoldnéři Schaumbergova pluku, kteří tu zůstali v zimním ležení. Opat Fridrich Viktorín marně žádal, aby alespoň část vojska byla odvelena jinam, neboť klášterní grunty vysílené častými „durchcuky“ (průtahy) nemohly již zásobovat půl tisícovky vojáků. V roce 1625 přitáhl do Kladrub pro změnu Collatův pluk s 1000 jezdci. Lépe nebylo ani za opata Jakuba Kryštofa Rybnického, který nastoupil po smrti Fridricha Viktorína a požadoval velmi tvrdé tresty pro kladrubské rebely.

Lidé často opouštěli své domovy, mnozí hospodáři byli ve válce, další utekli a již se nevrátili. Statky zůstávaly prázdné, často spálené a chátraly. Když se do bojů na pomoc protestantům zapojili Švédové, utrpení neznalo konce. V Kladrubech je poprvé poznali v roce 1639, když tu pod vedením generála Bauera drancovali snad více, než všechna předešlá vojska dohromady. Lidé utíkali do lesů a své příbytky nechávali na pospas rabujícím žoldnéřům. Opat Benedikt Malahovský se musel několikrát skrývat, mniši z obavy před vojskem utíkali do ciziny. Jednou třeba vzali Švédové cestou ke Stříbru jako rukojmí několik mnichů a pustili je až po zaplacení vysokého výkupného. Také ještě v letech 1645 a 1648 přitáhli Švédové do Kladrub a odešli odtud s nemalou kořistí.

Důsledky války

Důsledky třicetileté války, která skončila v roce 1648, byly strašlivé. Počet obyvatelů Kladrub se zmenšil na nepatrný zlomek předválečného stavu, ročně se tu rodilo jen 16 novorozeňat. Obchod a řemesla byly zničeny, rolníci neměli zrno k osetí polí, ani dobytek k zapřažení. Prázdné domy a pozemky skupovali levně překupníci z Plzně a prodávali je s velkým ziskem především německým přistěhovalcům. Značně utrpěly i mravy obyvatelstva, ba i mnichů v klášteře. Také klášter byl značně zadlužen a jen těžce získával zpět ztracený majetek. Opat Benedikt Malahovský raději sám abdikoval a odešel na odpočinek do Tisové u Tachova, neboť mu bylo vyčítáno, že straní jednomu svému příbuznému.

 

14. Klášter na začátku svého druhého vrcholu

^

Nový spor Kladrubských s klášterem

 Městečko Kladruby, sotva se trochu začalo vzpamatovávat z útrap třicetileté války, bylo 25. července 1657 postiženo zhoubným požárem, při němž shořelo 56 domů. Oheň vznikl v domě Jana Hofmana a vyžádal si životy dvou jeho služebných, které samy nechtěně požár způsobily.

Rychle pokračovala germanizace Kladrub, která začala skupováním opuštěných a vyhořelých domů po třicetileté válce německými přistěhovalci, jak bylo již uvedeno v minulém pokračování. Svědčí o tom drobná poznámka v jedné z městských knih vedených až do té doby česky: „26. Marty 1696 Od toho času počata Niemčina v aučtech Kladrubských“

Ještě jednou se pokusili obyvatelé Kladrub zvrátit svůj těžký poddanský úděl, do něhož se dostali po prohrané rebelii na začátku třicetileté války. Konec 17. století byl vůbec v celých Čechách poznamenán mnoha selskými povstáními, mimo jiné neúspěšným povstáním Chodů na Domažlicku nebo porážkou sedláků na Ovčím vrchu u Bezdružic. V kladrubském sporu s klášterním opatem Tobiášem Hohmanem šlo tentokráte víceméně o slovní rozepře, jako třeba zda jsou kladrubští občané skutečnými poddanými kláštera a také, zda jsou pravdivá nařčení kladrubských radních, že klášter dodává tajně své pivo do hospody zvané Giebacht nebo též česky Na Vyskočilce. (Tato hospoda stávala na Pozorce u nynějšího domu p. Meda a byla zbourána při přestavbě mostu v roce 1964). Opat Hohman psal dopisy krajskému hejtmanovi von Steinbachovi do Plzně, v nichž si stěžoval na obyvatele Kladrub a hlavně „filozofoval“ na téma poddanství a poddaní lidé. Dokonce se odvolával na spis Jana Amose Komenského Brána jazyků otevřená, z něhož v jednom své dopise citoval úryvek v češtině. Spor byl ukončen v roce 1698 podepsáním tzv. Articuli positionales, tedy Článků podřízenosti.

Nástup opata Maura Finzguta

Klášter se přece jen rychleji vzpamatovával z následků třicetileté války. Za opatů Romana Platzera a Celestina Mendela v polovině 17. století byl přestavěn klášterní konvent (obydlí mnichů), v jehož přední části byl vybudován opatský byt a v každém jeho rohu stála vysoká věž. (Část, která se z této budovy zachovala, se snes nazývá stará prelatura a začínají v ní prohlídkové trasy. Zbývající část byla přestavěna později na dnešní nový konvent.)

Již zmíněný opat Tobiáš Hohman byl údajně člověk velice neoblíbeny,a to nejen u poddaných v Kladrubech, ale i samotných mnichů v klášteře. Prodělal několik záchvatů mrtvice a při posledním z nich zemřel roku 1701.

Po něm usedá na opatský stolec mladý, teprve šestatřicetiletý, ale energický opat Maurus Finzgut, rodák z chudé nevolnické rodiny v nedalekém Stodě. Rychle upevnil kázeň v klášteře, která poklesla za jeho předchůdce, a šikovnou hospodářskou politikou získal zpět některé dvorce a majetky, které klášter ztratil, jako třeba Přeštice, Jivjany a další. Jenže ne všichni v klášteře sdíleli Maurovy „novoty“. Šest mnichů se podepsalo pod osočující dopis, v němž tři roky po opatově nástupu zpochybnili platnost jeho volby. Až k papeži se tato stížnost dostala, ale komise jím ustanovená musela po prošetření uznat neopodstatněnost jejich nařčení.

Když opat Maurus viděl, v jaké stavu se nachází starý klášterní kostel i konvent, rozhodl se uskutečnit co nejrychleji jejich přestavbu. V roce 1711 oslovil dva tehdy nejvýznamnější barokní stavitele – Kryštofa Dienzenhofera a Jana Blažeje Santiniho Aichla. Píše o tom pak svému příteli Emiliánu Kotterovskému, opatu kláštera ve Svatém Janě pod Skalou.

„…že uvažuje o nové opravě kostela. Tento postrádá již po několik století všech kleneb, strop nyní začíná být v takovém opotřebování, že bez nebezpečí se stěží kdo odváží pod ním celebrovat. Pan Kryštof (Dienzenhofer) udělal jeden návrh, pan Santini druhý, který se mi více líbí, avšak jenom zedníci, kameník a tesař budou stát nejméně 13000 zlatých. Kde je vápno, které musím dovážet ze vzdálenosti několika mil? Rozhodl jsem se ale co nejpevněji začít tohoto roku (1711), ale  nedostatek peněz odtrhává ruku od díla a způsobil, že mohu pomýšlet na přípravy jenom stran tesaře a kameníka.“

Velká přestavba

V roce 1712 začala tedy přece jen velká přestavba staré románské dvouvěžové baziliky, která byla v době svého vzniku největším českým kostelem. Byla to šťastná shoda okolností, která spojila Maurovu šikovnost a iniciativu s uměním a stavitelskou odvahou pražského stavitele, v němž proudila po předcích italská krev. Santiniho děd Antonín Aichl přišel do Čech někdy kolem roku 1630 jako zedník, otec Santin Aichl pracoval jako kameník. Sám Jan Blažej chtěl být také kameníkem, ale jeho tělesné postižení (byl od mládí chromý) způsobilo, že se dal na dráhu malíře a stavitele. Žil v Ostruhové ulici na Malé Straně v Praze a po sňatku se svou druhou ženou Antonií Chřepickou byl povýšen do panského stavu.

I když zprvu stavěli jen čtyři (!) zedníci, brzy mohl Maurus psát dalšímu svému příteli, opatu kláštera v Melku u Vídně: „Ze strany stavění vložilo se do cesty mnoho překážek, ale já u všeho raději chci přítomen býti.“ Chválil pak dále „nevídanou kupoli, která je přehojně způsobem gotickým zdobena pyramidami a jinými ozdobami“.

Těžko se dnes už zjistí, kolik co stálo, neboť Maurus pálil veškeré doklady a tvrdil, že účty bude skládat toliko Bohu. Jenže klášterní pokladna nebyla bezedná, a tak se snažil získat peníze i z tzv. solné daně, a aby své žádosti dodal váhu, požádal o dobrozdání samotného Santiniho. Ten skutečně napsal tuto žádost:

„Já, Santini Aichel, usedlý měšťan a stavitel Menšího Města pražského, činím známo a osvědčeno těm, kdo uvidí a budou číst tento list, že velmi starobylý chrám kladrubský, zasvěcený Nejblahoslavenější Panně Marii na nebe vzaté, nejjasnějším a nejzbožnějším českým knížetem Vladislavem I. v roce 1115 s velkým nákladem a pouze z kamenných kvádrů uvnitř i vně zbudovaný, a to v délce 150 loket čili 300 stop, šíře 37 loket neboli 74 stop a výšce 36 loket čili 70 stop, v minulých dobách z velké části zřícený, beze střechy a klenby přes 70 let spolu s klášterem opuštěný, za jistého dobré paměti opata Víta Hiftla L. P. 1598 dílem hrubou klenbou, dílem prostým stropem a střechou znovu opatřený, což po uplynutí tolika let, poněvadž to bylo méně solidně provedeno, hrozilo zřejmým zřícením, je od roku 1711 pod mým vedením a podle mnou vypracovaného návrhu restaurován a že krokem velice pomalým pro nedostatek nezbytných prostředků během těchto pěti let jsme stěží mohli dovést pod střechu jednu třetinu a sotva ji budeme moci do roku úplně dokončit, takže se tam budou moci odbývat a sloužit bohoslužby, byť nikoli bez velkého nepohodlí řeholníků.

Z toho lze snadno předvídati o dvou zbývajících třetinách, kolik let ještě pohltí, nepřikročí-li se k nim s většími náklady. Polorozpadlá budova konventu se sama vyznačuje velmi četnými a velmi nebezpečnými trhlinami, které vznikly tam i onde, jak ve zdech, tak v klenbách a není k tomu zapotřebí jiného svědectví, než i jen povrchního pohledu. Na lepší dosvědčení těchto tvrzení podepsal jsem se vlastní rukou a přitiskl svou obvyklou pečeť.

Dáno v Kladrubech dne 17.12.1716 Jan Santini Aichel, Královského metropolitního města pražského měšťan a stavitel.“

Zda Santiniho snaha byla vyslyšena a opat dostal nějakou „dotaci“, není známo, ale stavba přece jen pokračovala dále.                >>

Klášter Kladruby  -  349 61 Kladruby u Stříbra  -  tel./fax.: 374 631 773  -  e-mail: kladruby@mybox.cz