ÚVOD       HISTORIE       PROHLÍDKY       KULTURA       FOTOGRAFIE       KKOS       OKOLÍ       INDEX

<<   6. Vznik nových Kladrub     7. Klášter za posledních Přemyslovců      8. Kladrubský klášter na vrcholu své historie     10. Husité v Kladrubech     >>

 

6. Vznik nových Kladrub

^

První česká města

 Obyvatelstvo naší země žilo až do začátku 13. století výhradně jen v sídlištích vesnického typu. Teprve kolem roku 1220 za vlády krále Přemysla Otakara I. začala i u nás vznikat první města. Zakládal je většinou osobně sám panovník na zcela novém, dosud neosídleném místě, tedy „na zeleném drnu“. O rozloze i umístění města rozhodoval s panovníkem tzv. lokátor, který určil polohu náměstí, ulic i obvodu města. On sám býval pak často pověřen králem, aby se stal městským rychtářem a představeným města.

Historikové potvrzují (např. Josef Žemlička v knize Přemysl Otakar I.), že v posledních letech Přemyslova života, tedy do roku 1230, vzniklo v naší zemi asi prvních 7 měst, z toho 4 na Moravě a ve Slezsku (Uničov, Bruntál, Znojmo a Opava) a 3 v Čechách (Litoměřice, Hradec Králové a také právě naše Kladruby). Města se postupně začala rozlišovat na královská, věnná a poddanská, která patřila buď šlechtě nebo církvi. Kladruby se staly městem poddanským, tedy podřízeným klášterní vrchnosti.

Tato prvotní města vznikala jednak v místech hustého zalidnění a jednak na okraji pomezních hvozdů při důležitých cestách do sousedních států tam, kde vládl čilý příhraniční obchodní ruch, kde se soustřeďovali řemeslníci, obchodníci a majitelé krčem. A takovým místem právě Staré Kladruby, jak bylo již vysvětleno v minulém pokračování, v té době byly. Města získávala celou řadu privilegií, mezi jinými i právo konání pravidelných výročních trhů, tzv. jarmarků.

Mezi dvěma cestami

 Ve falzu zakládací listiny kladrubského kláštera najdeme zápis, že Děpolt, syn Vladislava I. daroval klášteru „…v Domaselich (Domažlicích) obydlí, louku a zahradu a mezi dvěma cestami zem o rozloze poloviny popluží.“

Každý nezasvěcený usoudí z uvedeného textu celkem logicky, že všechen popsaný majetek se zřejmě nacházel v Domažlicích. Ale pozor, ve starých spisech se věty navzájem neoddělovaly, a tak je velmi pravděpodobné, že druhá část vyjmenovaného majetku se mohla nacházet úplně někde jinde. Jaké to tedy asi byly „dvě cesty“, když není blíže specifikována jejich poloha? Jistě muselo být tehdy každému jasno, které dvě cesty měla listina na mysli. S největší pravděpodobností nešlo o cesty v Domažlicích, ale zřejmě to byly nám už známé dvě větve staré obchodní stezky, která se rozdvojovala na území dnešních Kladrub, poblíž nynější základní školy! A právě v tomto cípu dvou cest, „na zeleném drnu“, který byl majetkem kláštera takřka od jeho prvopočátků, jak je zřejmé z daru vévody Děpolta, vyrostlo pak jedno z prvních českých měst, nové Kladruby.

Mnoho historiků, kteří se zabývali dějinami naší obce, vysvětlovali vznik nových Kladrub tím, že ze dřeva postavené Staré Kladruby asi stihl velký požár a jejich obyvatelé pak tuto lokalitu opustili a založili nové Kladruby blíže k řece a ke klášteru. Zapomněli však, že všechna nová města se stavěla „na zeleném drnu“, tedy jinde, než stála původní vesnice. To byl nejspíše hlavní důvod vzniku nových Kladrub. Navíc byly Staré Kladruby postaveny při severozápadní větvi obchodní cesty a obchody s pocestnými přicházejícími z větve jihozápadní jim unikaly. Postavením nových Kladrub v cípu obou cest byl tento nedostatek vyřešen.

Nelze s jistotou potvrdit, zda na vznik nových Kladrub nemohla mít vliv také příhoda, ke které došlo takřka dvě desítky let předtím. Král Přemysl Otakar I. cestoval v roce 1212 před Kladruby do Řezna naproti novému císaři Fridrichovi II., která se vracel z Itálie. Očekával od něho za projevenou podporu při jeho volbě pro sebe potvrzení dědičného titulu českého krále. Při této cestě dostal od bohatých obchodníků ve Starých Kladrubech 50 hřiven stříbra (asi 11,5 kg) na cestu a na dary pro nového císaře. Za to odpustil obyvatelům této obce placení daní královské pokladně a nařídil, aby místo nich odevzdávali své vrchnosti, tedy klášteru, určený počet dvojitých liščích kožek, z jejichž prodeje mohl klášter financovat stavbu nového chrámu. Jen je třeba dodat, že nový císař, až dosud sicilský král, se tehdy nevracel přes Řezno, ale přes Basilej, takže k osobnímu setkání obou panovníků v tomto roce nedošlo. Přemyslovo poselstvo však převzalo v Basileji od císaře potvrzovací listinu, známou jako Zlatou bulu sicilskou, podle níž se stal Přemysl Otakar I. dědičným králem. Je možné, že i tato okolnost mohla sehrát určitou roli při pozdějším vzniku nových Kladrub.

Topografie města

 Nové Kladruby byly postaveny jako město ulicového typu, tedy protáhlého tvaru s ulicemi rovnoběžnými s hlavní průběžnou ulicí. To vcelku potvrzuje domněnku německých historiků, že se na jejich výstavbě podíleli především němečtí obchodníci, kteří v nových Kladrubech v té době údajně převládali. Náměstí bylo na rozdíl od dnešního menší a téměř čtvercové, neboť před kostelem stála ještě radnice s další okolní zástavbou.

Zcela nejasná je historie kostela sv. Jakuba, neboť první písemná zmínka pochází až z doby o půldruhého století pozdější, z roku 1396. těžko si však představit, že by existovalo město, v němž by nestál kostel, i když obyvatelé nových Kladrub i nadále patřili pod farní správu kostela sv. Petra ve Starých Kladrubech. Navíc je známo, že už od začátku byl v nových Kladrubech špitál sv. Jakuba, který převzal listinou z roku 1233 pod svoji ochranu sám papež Řehoř IX. Špitál se však brzy stal kladrubskému opatovi přítěží, a tak požádal krále Václava I., aby jej přenesl do Stříbra. Ale už pojmenování „špitál sv. Jakuba“ napovídá, že toto zařízení mohlo patřit ke stejnojmennému kostelu. Ten ovšem nemusel stát na místě dnešního a nemusel být také ještě zděný a mohl mít formu jakési větší kaple. To jsou ovšem jen domněnky, které nelze bezpečně doložit archivními materiály.

Naopak písemně doložený rychtář města Kladrub (civitatis iudex) se jmenoval Meinhardus. On a jeho otec Hertincus, kladrubský měšťan (burgensis Cladorubensi), byli v roce 1233 podepsáni na jedné významné listině. V roce 1235 byl farářem, zřejmě u sv. Petra ve Starých Kladrubech, jakýsi Henricus.

V nových Kladrubech se konal pravidelně jedenkrát ročně čtrnáctidenní trh, který povolil král Václav I. listinou z roku 1233. je zajímavé, že listina se stejným textem i stejnou výsadou trhu pro Kladruby existovala již v roce 1197, ale ta se považuje za falzum.

 

7. Klášter za posledních Přemyslovců

^

Proč byl kladrubský klášter v oblibě u českých panovníků

 Když někdy po roce 1140 utichly národnostní spory mezi českými a německými mnichy, které byly popsány ve 4. části našeho vyprávění, zavládl v kladrubském klášteře klid a byla tak nastolena cesta k jeho majetkovému i společenskému rozkvětu. V těchto letech došlo zřejmě také k přestavbě původního dřevěného klášterního kostela na kamenný. Samozřejmě, že ani dnes nemáme tušení, jak tato první kamenná stavba kostela mohla tehdy vypadat. Snad se její základy krčí kdesi hluboko pod dnešní chrámovou podlahou a archeologický průzkum k nim zatím nepronikl. Jistě to ale nebyla ještě ona dvouvěžová románská bazilika, která byla dokončena teprve až někdy za dalších sto let.

Přátelství a velká náklonnost, kterou kladrubskému klášteru prokazovali v té době téměř všichni čeští panovníci, nebyla náhodná. Vždyť toto církevní zařízení bylo, jak říkají historikové, „přemyslovského štípení“ a v jeho prostorách byl pochován i jeden z jejich předků, zakladatel kláštera Vladislav I. Panovníci tento rychle bohatnoucí klášter potřebovali, neboť když měli jejich mincmistři hluboko do pokladny, vždycky věděli, kam si mají přijet „půjčit“ peníze nebo drahý kov. Dlužno říci, že také většinou nikdy nebyli odmítnuti. A naopak, než z kláštera odjeli, bývalo klášterní hospodářství obvykle bohatší o nějaké další vesnice či jiný majetek darovaný mu za odměnu panovníkem. Tak třeba Vladislav II. navštívil v roce 1147 Kladruby před svým odjezdem na křížovou výpravu do Palestiny jistě nejen proto, aby se před dalekou cestou mohl poklonit památce svého otce pochovaného v klášteře. Zřejmě mu šlo také o peníze, vždyť takovou výpravu konali její účastníci na vlastní náklady a peněz nebylo nikdy nazbyt. Klášter při té příležitosti obdržel od Vladislava II., pozdějšího českého krále, u příležitosti jeho návštěvy celý krašovský újezd s deseti vesnicemi (Krašov je obec v dnešním okrese Plzeň – sever).

Také Soběslav II. se po propuštění z patnáctiletého vězení na Přimdě ocitl ve veliké finanční tísni a hned se proto cestou zastavil v Kladrubech, kde mu klášter poskytl skutečně jakousi první peněžní pomoc do začátku jeho vlády. Ani on nezůstal nic dlužen a klášteru se brzy nato dostalo obvěnění ve formě kurojedského újezdu (Kurojedy jsou obcí nedaleko Boru u Tachova) a majetku ve Starém Sedlišti. Klášter tak získal v této době třeba i Hradec u Stoda, Bděněves, další majetek v Lochousicích, Únehlích, Kozolupech, Honezovicích atd.

Král Přemysl Otakar I. a Kladruby

 Zvláště ve veliké oblibě byl kladrubský klášter u krále Přemysla Otakara I. v době jeho druhé vlády (1197 – 1230). Ten přijížděl do Kladrub velice často, a to jak za odpočinkem, tak i ke státnickým jednáním. Tak třeba v roce 1201 tu pobýval o Velikonocích se svou druhou manželkou Konstancií Uherskou. Za jejich pobytu v Kladrubech tu pokřtil řezenský biskup Konrád jejich prvorozeného syna Vratislava, který se měl stát Přemyslovým následníkem, jenže zemřel ještě v dětském věku. V roce 1219 se konalo v Kladrubech za účasti krále, biskupů a dalších církevních i světských hodnostářů shromáždění, které přijalo tzv. kladrubské urovnání mezi státem a církví. Předtím se totiž pražský biskup Ondřej snažil vymanit se ze svrchovanosti královské moci a na Přemysla uvalil se souhlasem papeže dokonce interdikt. Kladrubské urovnání bylo kompromisem mezi králem a církví, výhodné pro obě strany.

O tom, že Přemysl dostal od bohatých kladrubských kupců a krčmářů (ze Starých Kladrub) plných 50 hřiven čistého stříbra, když v roce 1212 cestoval do německého Řezna přivítat nového císaře, od něhož si sliboval povýšení českého království na dědičné, byla již zmínka v minulém vyprávění. Tehdy zřejmě klášterní opat Silvestr nemohl poskytnout králi dostatek potřebných peněz na cestu a na dary pro císaře, a tak zařídil, aby tuto částku sehnali mezi sebou bohatí obyvatelé Starých Kladrub. Rovněž už bylo popsáno, jak se jim Přemysl za to odměnil tím, že zrušil všechny jejich daně a poplatky královské pokladně a místo nich nařídil odevzdávat klášterní vrchnosti dvojité liščí kožky, z jejichž prodeje měla být hrazena stavba nového klášterního chrámu. Nelze ani vyloučit, že tento čin mohl přimět Přemysla, aby později založil pak nové Kladruby jako klášterní poddanské město, jedno z prvních měst v Čechách.

Václav I., sv. Anežka Česká a Kladruby

 Stejně tak, jako jeho otec Přemysl Otakar I., tak i další panovník a král Václav I. často přijížděl do Kladrub. I on tu mnohokráte získal vysoké peněžní částky na své cesty k císaři nebo pro potřeby královské pokladny. Tak třeba v roce 1235 si odvezl z kladrubského kláštera plných 200 hřiven stříbra. A ani on nebyl vůči klášterním opatům skoupý a vždycky přidal do majetku kláštera několik dalších vesnic. Takovým způsobem získal opat Reiner třeba Sytno, Benešovice, Cetovice (zřejmě Čečkovice) s lesem zvaným Lobzy, Liběšice a další majetek v Tuřanech u Slaného. Opat Reiner byl vůbec dobrým hospodářem a za klášterní peníze nakoupil nebo vyměnil celou řadu vesnic a dalšího majetku, v čemž ho král Václav plně podporoval a jeho majetkové transakce potvrzoval pečetěnými listinami. Tak koupil především Vranov a Svinnou za 140 hřiven od oseckého kláštera, Tisovou a Trnovou za 150 hřiven od mělnické kapituly, prodal vesnici Koryta plaskému klášteru, vyměnil vladislavický újezd v Pojizeří za bližší Čížkov u Blovic, dokoupil zbytek majetku v Sytně, Skapcích a Dnešicích za 300 hřiven od pomuckého kláštera, dále vesnice Bukovou (40 hřiven), Doubravu (stávala za Stříbrem u kostelíka nad terénem sv. Petra) za 92 hřiven, Spálené Poříčí (okr. Plzeň – jih) za 40 hřiven, Touškov nade Mží ta 400 hřiven (!), vyměnil Bezdědovice u Blatné za vesnici Zhoř, získal Damnov a Kosov od kláštera postoloprtského za 160 hřiven atd.

Klášter dokončil v té době stavbu monumentálního dvouvěžového kostela, trojlodní románskou baziliku zasvěcenou Panně Marii. Byla to v té době největší kostelní stavba v Čechách! Při jejím vysvěcení 25. srpna 1233 byl kromě biskupů a mnoha dalších hodnostářů přítomen i král Václav I. Ten  při té příležitosti vydal v kapli Všech Svatých v novém kostele městu Kladrubům i klášteru královskou listinu, v níž povolil měšťanům čtrnáctidenní výroční trh, který se měl konat vždy ve výročí vysvěcení tohoto chrámu. Dále osvobodil poddané kláštera od některých prací při vojenském napadení a klášter zbavil povinnosti tzv. nářezu (stravování) a noclehu pro projíždějící královskou družinu. Je zajímavé, že listina s týmiž privilegii od Vladislava III. už z roku 1197 se donedávna nacházela v archivu na Obecním úřadě v Kladrubech (nyní je v Tachově), ale ta je považována – možná i neprávem – za falzum.

Největší finanční transakcí opata Rainera byla však koupě Přeštic a okolního újezdu s 15 vesnicemi. Když v Přešticích zemřel jejich majitel Svatobor, který neměl dědice, prohlásil Václav I. jeho majetek za královskou odúmrť a věnoval ho své sestře Anežce, v té době již abatyši kláštera klarisek v Praze, aby za peníze získané z jeho prodeje mohla postavit pro své svěřenkyně nový klášter. Z mnoha zájemců o jeho koupi vybral král právě kladrubský klášter, který zaplatil za přeštický újezd na tehdejší dobu astronomickou sumu – plných 1200 hřiven stříbra! Za tuto částku postavila Anežka, kterou známe dnes pod jménem sv. Anežka Česká, pro své řádové sestry klášter v Praze na Františku.

Kladrubský klášter byl v té době nejbohatším klášterem v Čechách. Vždyť mu v roce 1235 patřilo 120 obcí (nepočítaje v to ještě tehdy nepotvrzené Přešticko) v krajích plzeňském, žateckém, rokytenském (rakovnickém), slánském, pražském a boleslavském. Potvrzovala mu je i listina papeže Řehoře IX.

Ani poslední přemyslovští králové, Přemysl Otakar II., Václav II. a Václav III. nezanevřeli na kladrubský klášter. I oni jezdili do Kladrub za zábavou, lovem i kvůli státnickým povinnostem, ale zdaleka ne již tolik, jako jejich dva méně slavní předchůdci. Opat Rainer, jménem sice Němec, ale smýšlením Čech, žil ještě dlouho po své abdikaci v Praze u krále Václava I. a posléze Přemysla Otakara II. jako člen jejich královské družiny.

 

8. Kladrubský klášter na vrcholu své historie

^

Klášterní proboštství

Na přelomu 13. a 14. století zbohatl kladrubský klášter díky přátelské politice posledních přemyslovských králů natolik, že se stal jedním z největších a nejbohatších klášterů v celých Čechách.

Rozsáhlý majetek, tak jak byl popsán v minulém pokračování, nebylo možné spravovat z jednoho centra. Proto vznikla čtyři proboštství pro správu vzdálenějších územních hospodářství, a sice v Přešticích, Touškově u Plzně, Pasečnici u Domažlic a Svaté Kateřině na západě klášterního území. Pasečnické proboštství nemělo dlouhého trvání, zřejmě jen do husitských válek. Zajímavý je ale vznik proboštství svatokateřinského. V době, kdy se kolem důležité obchodní cesty do Bavorska uvnitř rozsáhlého pohraničního hvozdu ještě nenacházely žádné vesnice, tyčil se královský hrad Přimda uvnitř lesa osamoceně jako jakýsi maják a strážce této krajiny. Pod ním, směrem k hranicím země, nedaleko oné obchodní cesty, se tehdy usadily tři poustevníci, Radoslav, Braniš a Jan, kteří si zde vybudovali kromě skromného příbytku i jednoduchou kapličku zasvěcenou Panně Marii. Dnes se toto místo nazývá Mnichovství a leží na území obce Hoštka, necelý kilometr za nynějším odstavným parkovištěm pro kamiony a vietnamskou tržnicí u staré silnice na Rozvadov. Nabízí se domněnka, že založení jejich poustevny nebylo tak zcela náhodné, jak se obvykle uvádí. Vzhledem k tomu, že byli v dobrém poměru a stálém spojení s přimdským purkrabím Bohuslavem, zdá se, že kromě náboženských povinností měli s ním domluveno i občasné sledování hraniční oblasti a případné podání zprávy, zda někdo úmyslně nepřekládá zemskou hranici, či zda se třeba neblíží cizí vojska.

Že nežili jen v poustevnickém odloučení od okolního světa, svědčí i událost z roku 1291. Tehdy se chystala schůzka českého krále Václava II. s kandidátem na německý císařský trůn Albrechtem Rakouským a uskutečnila se – světe, div se – právě v malém poustevnickém příbytku těchto tří svatých mužů. V roce 1306, kdy už přibylo kolem obchodní cesty uvnitř lesa přece jen více vesnic a královský hrad Přimda nepotřeboval již využívat jejich služeb, upozornil na ně purkrabí Bohuslav kladrubského opata Kuna a ten je přijal do své klášterní komunity. Tím získal nárok i na jejich poustevnu a přilehlou krajinu. Později, kolem roku 1346, vybudoval klášter nedaleko odtud nový kostel zasvěcený sv. Kateřině a u něho pak vyrostla vesnička zvaná Svatá Kateřina, která tam stojí dodnes.

Hospodářské úspěchy

S růstem bohatství a moci se měnila i hospodářská politika kláštera. Ten ve svém hospodaření začal přecházet od naturální k peněžní rentě a postupně uplatňoval tzv. německé čili emfyteutické právo. Podle jednoho jeho ustanovení mohl klášter pronajímat dlouhodobě půdu a získávat za to hotové peníze ve formě ročních poplatků. I když tento způsob používal v jednotlivých případech už dříve, poprvé se tak stalo ve větším měřítku roku 1334 při prodeji či pronajmutí osmi polních lánů kladrubským měšťanům v lokalitě zvané Osek. Osek, tedy osekaný les, původně ves, pak dvorec určený asi pro pastvu dobytka, později i pro polní hospodaření, se nacházel mezi Kladruby a Brodem, malý kousek od dnešní dálnice nad rybníčkem v tzv. třešňovce.

Podle zachované latinsky psané listiny z roku 1334 pronajal dědičně opat Bohuslav pole s příslušnými loukami a lesy sedmi kladrubským měšťanům (Mikuláš Trener, Heřman Kožešník, Oldřich Czubetz, Heřman zvaný Cerdo, Frenclin Chudoba, Petr z tržiště, Mikuláš Smrtka) a Jakubu Vítkovi ze Starých Kladrub za roční plat 30 dvojitých pražských grošů od každého z nich. Je zajímavé, že při pronajímání dalších pozemků do dědičného vlastnictví užíval klášter ještě půl druhého století poté v písemných dokladech vždy označení, že půdu prodává „podle práva osského“, tedy oseckého. Dvůr Osek se pak v mluvě prostého lidu nazýval Vosek či Vosík a později němečtí osadníci přejali tento název jako Wossy.

Klášter shromažďoval půdu tak, aby jeho majetek měl ucelenou podobu. Vyměňoval pozemky i s kladrubským farářem Ctiborem (fara byla při kostele sv. Petra u Starých Kladrub, zatímco kostel na náměstí byl jen kaplanský). Jenže vše, jak ukazují dochované listiny, se dělo v neprospěch farářova majetku, jemuž klášter v letech 1344 a 1352 za směněné pozemky přidělil pole až ve Vrbici a Milíkově. V Milíkově dostal Ctibor starý mlýn za to, že uvolnil místo pro stavbu nového mlýna a vybudování rybníka na potoce pod dnešní tzv. velkou zatáčkou při silnici na Stříbro. Uvedenou směnu mezi klášterem a farářem potvrdil svou listinou, která se rovněž zachovala, i pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.

Klášterní opat, jako představený v málokterém českém klášteře, obdržel od papeže právo nosit biskupskou mitru, pontifikační střevíce, berlu a prsteny. Používal opatský znak, na němž byla v modrém štítu bílá lilie a nad ním opatská mitra a zkřížené berle. Klášterní konvent měl ve znaku modrý štít s dvěma ležícími lvy, na nichž spočívala Panna Marie s Ježíškem. Plastiku opatského znaku je možné spatřit na fasádě kostela sv. Jakuba při pohledu z náměstí pod horním oknem nebo na budově latinské školy na nádvoří kláštera.

Slavný opat Racek III.

Nejvíce se klášteru dařilo za vedení opatů Racka II. a Racka III. Jméno Racek vzniklo zkrácením jména Radoslav. Oba pocházeli u rodu pánů z Prostiboře, a tak Racek III., zvaný též Calta, se domluvil po roce 1372 se svými příbuznými a koupil od nich rodný hrad Prostiboř (Kopec) pro potřeby kláštera. Původní majitelé se pak odstěhovali do Strachotína u Poběžovic a od opata dostali navíc vesnice Meclov a Ohnišťovice. Pro zajímavost – odtud odešli pak na Moravu, kde dali základ šlechtickému rodu, z něhož pocházel i slavný bratřický vojevůdce Jan Jiskra z Brandýsa.

Hrad Prostiboř se stal pro svoji pevnost a nedobytnost jednak klášterním vězením a jednak úkrytem klášterního pokladu i samotných mnichů v dobách válečných. Mluví se i o tajné chodbě mezi klášterem a tímto hradem. Koneckonců, nedávno mě informoval jeden fundovaný hledač podzemních chodeb, že má nezvratné důkazy nejen o existenci, ale i o průběhu této chodby!

Zlatá stezka

 Opat Racek III. měl velice dobré vztahy s císařem Karlem IV. Není přesně známo, kolikrát císař navštívil klášter, ale jelikož přes Kladruby jezdil do Německa, lze předpokládat, že to bylo určitě často. Jak známo, přes Kladruby vedla tehdy důležitá obchodní cesta, která se tu rozdvojovala na větev tachovskou a přimdskou. Obě nakonec končili v Norimberku, i když tachovská původně směřovala na Bamberk a přimdská na jih Bavorska do Regenburgu. Když císař Karel připojil k Českému království německou oblast Horní Falc (tzv. Neuböhmen), nařídil, aby veškerý cestovní provoz do Norimberku vedl právě přes toto území, tedy ve směru na Tachov. Tato cesta byla později nazvána Zlatou stezkou (Goldene Strasse). Prvně se toto označení objevuje písemně až v roce 1515, kdy už však svůj význam začala pomalu ztrácet.

V současné době se u nás i v sousedním Bavorsku projevují v rámci vzájemných vztahů snahy o znovuzviditelnění této historicky významné cesty, především v souvislosti s kultem císaře Karla IV., jehož osoba vlastně spojuje oba národy. Němečtí historikové zakreslují však její průběh přes Stříbro, což není historicky správné, neboť teprve za Karlova nástupce Václava IV. si Stříbrští vymohli v roce 1382 změnu směru hlavního tahu, který do té doby zcela zřejmě vedl přes Kladruby.

Karel IV. v Kladrubech

 Karel IV. pobýval na pozvání opata Racka III. v Kladrubech roku 1376, dva roky před svou smrtí, když vezl svého patnáctiletého syna Václava ke korunovaci na římského krále do Norimberka. Pobyl zde několik dnů a uvádí se, že zde zcela zapomněl na všechny své státnické starosti a plně se věnoval hrám, lovu a zábavě se svým milovaným synem. Oba pak zahrnovali opata i mnichy neskonalou přízní za krásné chvíle, asi poslední v Karlově životě, které mohli strávit spolu v prostorách kladrubského kláštera.

S pobytem Karla IV. souvisí zřejmě ještě jedna epizoda. Uvedená obchodní cesta tehdy míjela nové Kladruby, neboť zatáčela do dnešní Hřbitovní ulice, úvozovou cestou směřovala na Staré Kladruby, které ztrácely v té době již svůj původní význam, a odtud pak po dnešních polích vedla k Lázu. Kladrubští proto vybudovali silnici přes nové Kladruby přímo na Láz tak, jak ji známe dnes, aby odpovídala parametrům Zlaté stezky. Při tom vznikla podél ní nová část Kladrub, nazvaná na počest císaře Karla IV. Karlov (jedná se o úsek dnešní Revoluční ulice na konci obce směrem na Láz).

Racek III. byl navíc dobře zapsán i u papeže a kardinál Pileus ho přijal do svého domácího společenství kostela sv. Praxedy v Římě. Nelze se proto divit, že mohl pro kladrubské měšťany vyprosit u panovníka různá privilegia a že si na něho jen tak někdo nemohl něco dovolit. Ale o tom až příště.

 

10. Husité v Kladrubech

^

Neutěšené hospodářské poměry v klášteře

 Klášter oslabený sporem o biskupství se dostával začátkem 15. století do dalších nesnází. Přispívaly k tomu i mravní poklesky v samotné církvi, které se nevyhnuly ani kladrubskému klášteru. Opat Werner i jeho nástupce Martin z Bubna, který se stal opatem od roku 1417, měli nelehkou práci udržet rozpadající se hospodářství kláštera. Museli proto často rozprodávat nebo zastavovat zlaté a stříbrné předměty z jeho majetku, i když to bylo s vědomím krále či arcibiskupa. Také proboštství ve Svaté Kateřině bylo v té době takřka v troskách a malá skupinka mnichů v čele se zkušeným Buškem z Vřepice, vyslaná tam opatem roku 1403, měla co dělat, aby dala tamní hospodářství alespoň trochu do pořádku.

První viklifisté, čili přívrženci husitství z Plzně, napadli a zničili v letech 1419 a 1420 značnou část kladrubského majetku v okolí Touškova včetně hradu Komberku, klášter začal pociťovat potřebu zajistit si ozbrojenou ochranu, a tak uzavíral s některými zchudlými šlechtici tzv. nápravnické smlouvy, za což jim přenechával své statky. Tak třeba získal v roce 1411 Bušek z Čemína klášterní majetek v Honezovicích za povinnost přispět v čas potřeby klášteru dotud svými „nápravníky“ ve zbroji na pomoc. Stejným způsobem byla později uzavřena smlouva s Oldřichem z Vrbice.

Dobytí kláštera Janem Žižkou

 Jan Žižka vytáhl se svým polním vojskem v lednu roku 1421 z Tábora do západních Čech proti úhlavnímu nepříteli husitů, Bohuslavovi ze Švamberka, který sídlil na hradě Krasíkově. Cestou zpustošilo a vypálilo táborské vojsko několik klášterů a kostelů, mimo jiné i Chotěšov. Kladrubští mniši stačili před blížícími se tábority utéci do kláštera sv. Emmerame v bavorském Regensburgu. Obrana prázdného kláštera byla svěřena nápravníkům Oldřicha z Vrbice.

Žižka obléhal klášter začátkem ledna roku 1421 tři dny a teprve po několikátém pokusu se husitům podařilo prolomit hradby na východní straně. Husité vnikli do prostoru kláštera, ale Žižka rozhodl, aby jeho budovy nebyly zničeny, jak se obvykle u jiných klášterů stávalo, ale ponechány pro další obranu posádky v klášteře ponechané. Není rovněž pravda, a potvrzuje to i historik V. V. Kremer, že prý mniši nestačili z kláštera utéci a byli i s opatem Wernerem upáleni (ten však zemřel už v roce 1417).

Poznámka:

Archeolog Mgr. Karel Nováček ze Západočeského muzea v Plzni zjistil roku 1996 ve výkopu při jižní stěně kostela vrstvu s několika tisíci drobných opukových zlomků z rozbitých gotických soch, často zlacených nebo polychromovaných, dále zbytky okenních vitráží a mříží i jiné předměty. Domnívá se proto, že by mohlo jít o důkaz tzv. husitského obrazoborectví, tedy rozbíjení některých uměleckých předmětů, jejichž uctívání husité neuznávali. Tyto ničitelské tendence byly vyvolány u prostých husitských bojovníků emocemi z válečné situace, davovou psychózou i strachem z tehdy předpokládaného konce světa.

Císař Zikmund v Kladrubech

 Žižka daroval dobytý klášter bývalému královskému mincmistrovi Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína a zanechal v něm silnou posádku, jíž velel hejtman Chval Řepický z Řepic. Brzy nato vytáhl uherský král, pozdější císař Zikmund, proti husitům v čele vojska o síle 12000 mužů. To se rozložilo v prostoru mezi Stříbrem a Kladruby a čekalo na příležitost zaútočit na husitskou posádku v klášteře. Zikmund navíc povolal dalších 1500 mužů vojenského sboru města Chebu a nařídil jim zaopatřit se dostatkem postního jídla.

Někteří z husitských obránců prý vylézali na klášterní hradby a pokřikovali na přihlížející Zikmundovy vojáky: „Kdeže je ten antikrist, ten král kacířský, ta liška rezavá? Kažte jemu jíti k šturmu, jen ať se pokusí klášter dobýti!“. Zikmund skutečně ještě během půstu, někdy kolem 6. března 1421, zaútočil pomocí děl na klášter. Jenže o jeho útoku byl neprodleně zpraven rychlým poslem Jan Žižka, který v tu dobu již opouštěl Plzeňsko a byl kdesi u Rokycan, 6 mil od Kladrub. Přesto se okamžitě obrátil a vracel se na pomoc své ohrožené posádce v Kladrubech. Jakmile to zvědové Zikmundovi ohlásili, ten nečekal, sebral své vojsko a odtáhl od Kladrub pryč.

Mniši se vrátili nakrátko do kláštera zpět v roce 1422, ale čtyři roky poté opět utíkali. Klášter se pak dostal do rukou pánů z Elsterberka. Ještě jednou se dostali husité ke Kladrubům, a to v době, když se v roce 1427 valila do Čech přes Tachov velká křížová výprava. Zatímco hlavní část jejího vojska se rozložila mezi Tachovem a Trnovou, přední voj táhl ke Stříbru. Husitská vojska pod vedením Prokopa Holého na ně okamžitě udeřila a právě k jednomu ze střetů došlo i mezi kladrubským klášterem a dvorcem Žďárem. Křižáci se dali na útěk a udělali zmatek v táboře čekajícího vojska, které začalo prchat přes Tachov zpět k hranicím.

Také v roce 1431 před slavnou bitvou u Domažlic „se položili vévodové (křižáků) táborem u města Tachova, leželi tam asi dva týdny a kolem hradu Švamberka (Krasíkova) a kolem Tachova vypálili mnoho městeček a vsí, říkalo se, že dvě stě i více…“. Tak to uvádí kronikář Bartošek z Drahenic.

Následky husitských válek

Město Kladruby trpělo v době husitských válek od obou válčících stran. Mnoho domů i s kostelem bylo vypáleno, obyvatelstvo se rozutíkalo z města. Mniši se do kláštera vrátili definitivně až v roce 1435. Opat Bušek z Vrtby „vidúc záhubu našich poddaných v městečku našem Kladrubech, pro kterú od mnohých lidí vojenských a zvláště tháboruóv mnoho zpustielo, že se lidé nemohli usaditi a skoro by se byli nám všickni rozbiehli…“ Tak se to uvádí v česky psané listině z roku 1441, v níž opat „učinil Kladrubským milost na platiech“, které nesměli být zvyšovány. Na této listině bylo opatovo rozhodnutí stvrzeno dokonce sedmi pečetěmi. Mimo opatské a konventní to byly pečetě dvou pánů z Gutštejna, plzeňského krajského hejtmana a purkrabích z Přimdy a Tachova.

Také opat Jan Střížka obnovil městu za určitý poplatek ztracenou listinu o vedení vody do města. Škody utrpěly i jiné klášterní obce. Německý historik Wilhelm Weschta cituje skapeckou farní kroniku z roku 1448: „Veliký strach nastal ve Skapcích. Na kostele nezůstal kámen na kameni, střešní trámy byly spáleny a zbytky zdí zarůstaly trávou a plevelem. Z obyvatel Skapců nezůstalo víc než šest rodin. V okolních lesích řádily stále ještě různé bandy.“   Vypálena byla i klášterní proboštství v Přešticích, Touškově a Svaté Kateřině. Mnoho okolních vesnic zůstalo po husitských válkách již trvale pustých a nikdy nebyly obnoveny (např. Senetice, Kočov, Cvrčkov mezi Výrovem a Starým Sedlem a jiné).

V době husitské revoluce byl duší římskokatolické církve Prokop z Kladrub, doktor teologických věd a univerzitní profesor. Jako arcibiskupský administrátor se v roce 1448 s ostatními kanovníky uchýlil z Prahy do Plzně, kde v roce 1453 zemřel.                            >>

Klášter Kladruby  -  349 61 Kladruby u Stříbra  -  tel./fax.: 374 631 773  -  e-mail: kladruby@mybox.cz