ÚVOD       HISTORIE       PROHLÍDKY       KULTURA       FOTOGRAFIE       KKOS       OKOLÍ       INDEX

 1. Kladrubsko před založením kláštera     3. Majetek a poddaní kláštera v době jeho vzniku     4. Povolání německých mnichů do kláštera     5. Přeměna Starých Kladrub   >>

 

1. Kladrubsko před založením kláštera

^

Když se na dnešním území Čech začali usazovat Slované, osídlili nejprve střed země a pak se teprve jejich jednotlivé kmeny šířily podél toků Vltavy, Labe a Ohře i jejich přítoků. Jen jihozápad země zůstával stále neosídlen, neboť v této krajině se rozprostíral téměř souvislý, nehostinný prales, který odolával kolonizaci člověka.

Podle Kosmovy kroniky byla tato část Čech nazývána Silvana, tedy "lesní kraj". Ten byl jednou z pěti žup kmene Lučanů, jenž osídlil severozápadní Čechy v oblasti dnešního Žatecka. Od konce desátého století, kdy byla celá země sjednocena pod vládou Přemyslovců, se pak i tato krajina dostala do přímého majetku panovníka.

Jen pomalu se dařilo lidem dobývat tolik potřebnou půdu pro budování vesnic a zemědělskou činnost na úkor pralesa. Někdy koncem 11. století, několik desítek let před vznikem kladrubského kláštera, se hranice osídlení dostala přibližně na úroveň dnešního Kladrubska. Tehdejší vesničky Kladruby (Staré Kladruby), Vrbice, Ponebuzláz (Láz), Milevo a další se již nacházely v krajině zčásti odlesněné, tedy kolonizované. Naproti tomu třeba Benešovice, Lom, ale i Staré Sedlo, Prostiboř nebo Darmyšl byly tehdy ještě jakousi předsunutou hlídkou kolem důležitých cest do nitra "velikého lesa", jak byl tento pohraniční prales také nazýván. Obyvatelé těchto okrajových vesnic neplatili po určitou lhůtu, zpravidla 20 let, panovníkovi žádné daně a poplatky. Za to se ale museli starat neustále o značení a udržování cesty, která tudy probíhala, hlídkovat a zajišťovat na svém úseku doprovod významným osobám, které tudy procházeli.

Krajinou dnešního Kladrubska probíhala tehdy velice důležitá obchodní cesta, kterou jsme dnes zvyklí označovat jako Norimberskou zemskou stezku. Němci v této souvislosti mluví o tzv. Zlaté stezce (Goldene Straße), ale tento název se vžil až v 16. století. O jejím průběhu z Prahy přes Beroun, Žebrák a Hořovice směrem na Rokycany a tehdejší Plzeň (dnešní Starý Plzenec) není vcelku vážnějších pochyb. Odtud ale není zcela jednoznačný názor na její trasu do Kladrub. Nejčastěji se uvažuje o průběhu přes Lině a Tlučnou a odtud přes Nýřany a Sekyřany, aby se vyhnula zabahněnému Vejprnickému potoku.

Ale ani průběh od Žďáru přes dnešní Kladruby nemáme zcela přesně zmapovaný. Nejpravděpodobnější je, že skutečně vedla shodně s dnešní silnicí, tedy kolem budoucího kláštera a brodem přes Úhlavku (tehdy zvanou Mžice) v místech nynějšího mostu na Pozorce. Nelze však zcela zavrhnout ani druhou variantu, a sice od Žďáru kolem okraje lesa a pole, kde stojí dnes známá osamělá hrušeň s mysliveckým posedem a dále úvozovou lesní cestou k dnešnímu Střížkovu mlýnu (u střelnice za Skalkou). Tato druhá varianta se skutečně využívala později, za třicetileté války, když hlavní cesta bývala často zatarasená vojenskými vraky. Pokud přijmeme první variantu, neboť se zdá rozumnější, pak nedaleko za brodem přes řeku, zhruba někde v úrovni dnešní školy, se Norimberská stezka rozdvojila do dvou větví:

a) Jihozápadní, tehdy mnohem důležitější a zřejmě i původní, která prošla nynější Milevskou ulicí a u rybníčku za obcí se stočila vpravo. Zhruba pak sledovala trasu současné dálnice, aby se zanedlouho od ní odchýlila směrem k dnešní obci Brodu, kde překonala Výrovský potok a odbočila z nynější tuněchodské silnice směrem na Staré Sedlo, Bonětice, Stráž a Přimdu. Přes Tuněchody, Prostiboř a Darmyšl bylo možné z ní navíc cestovat na Horšovský Týn a Domažlice.

b) Severozápadní se stočila dnešní Hřbitovní ulicí a úvozovou cestou k bývalé kapličce nad poštou. Odtud přes Láz, Benešovice, Lom, Lobzy, Plezom a Kurojedy mířila k nynější křižovatce u Nové Hospody, kde se napojila na jinou cestu, jež vedla od Teplé přes Planou a Damnov k Tachovu. Snad také z Plezomu či Kurojed odbočovala ještě boční cesta procházející Málkovicemi, Malevlázem (Malovicemi) přes Čečkovice a Skviřín, možná až do Bonětic, kde by se napojila na jihozápadní větev.

Je ovšem třeba vidět, že hrady Přimda a Tachov začaly sloužit jako pohraniční opevnění až později, teprve několik let po založení kladrubského kláštera.

K období před založením kláštera se váže známá pověst o Wolfgangově proroctví. Když ještě nebylo v Praze biskupství, náležely Čechy po církevní stránce pod biskupství v Regensburgu (Řezně) v Bavorsku. Tam byl kdysi ve druhé polovině 10. století biskupem Wolfgang, původně benediktinský mnich, po své smrti pak prohlášený za svatého.

Svatý Wolfgang prý jednou cestoval z Řezna do Čech, aby se přesvědčil, jaké zde panují pořádky a zda křesťanská víra vítězí nad pohanskými zvyklostmi. Jeho cesta vedla kolem malého zalesněného pahorku, kde dřevorubci mýtili les. Unavený biskup usedl na poražený strom, aby si chvíli odpočinul po namáhavé cestě. Pozoroval při tom těžkou práci dřevorubců. Po chvíli požádal jednoho z nich o zapůjčení sekery. Tou pak usekl z mohutného stromu silnou větev a zapíchl ji do země. Při tom pronesl tuto větu: "Hle, na tomto místě bude jednou stát oltář velikého a slavného kostela, který bude patřit bratrům mocného kláštera řádu svatého Benedikta." Po těchto slovech se Wolfgang odebral na další cestu po české krajině. Skutečně na tomto místě vznikl později slavný benediktinský klášter. A protože prý tu tehdy pracovali dřevorubci, kteří tu "klády rubali", byl tento klášter nazván Kladruby.

Tolik pověst. Musíme však vzít v úvahu, že mezi dobou, kdy žil sv. Wolfgang a založením kladrubského kláštera, uplynulo téměř půldruhého století! Pověst zřejmě vznikla mezi německým osazenstvem kláštera až někdy po třicetileté válce a měla být snad jakousi protiváhou slovanskému původu kláštera i jeho jménu. Stavitel Santini nechal tuto pověst při přestavbě kostela v 18. století zpodobnit na hlavním oltáři. Díváme-li se na tento oltář z kostelní lodě, vidíme na jeho pravé straně velikou bílou sochu sv. Wolfganga, u jehož nohou jsou znázorněny symboly této pověsti: strom, zlatá sekera a malý domek představující budoucí klášter.

 

3. Majetek a poddaní kláštera v době jeho vzniku

^

Základní území darované klášteru

Zatímco první benediktinské kláštery bývaly chudé, dostal kladrubský klášter, jehož zakladatelem byl český panovník Vladislav I., již při založení nezvykle rozsáhlý majetek i značný počet poddaných. V minulém čísle Zpravodaje jsme se seznámili s třemi formami zakládací listiny, které jsou ovšem jen jejími opisy či falzifikáty, sepsanými zřejmě samotnými mnichy v klášteře.

Základním majetkem, který klášter od panovníka získal, bylo území téměř neosídleného pohraničního hvozdu mezi řekami Mží a Úhlavkou až k německým hranicím, zhruba tedy značná část dnešního tachovského okresu. V listině se doslovně praví: "Dávám také celý les, který je mezi dvěma vodami, Mží a Mžicí, až do země teutonské..." Tento pohraniční les (říkalo se mu též "veliký les") byl osídlen jen velmi řídce, a to především podél procházejících cest, tzv. zemských stezek, či jejich vzájemných spojnic, a to ještě jenom při samotném okraji lesa.

 Nejprve co klášter nedostal

Vesnice, které se nacházely v té době především na okraji "velikého lesa" a lemovaly tudy procházející cesty, byly hned v zakládající listině vyjmuty z obdarování kláštera panovníkem. Listina pak pokračuje: "... ale s vyjímkou dvanácti vesnic, které jsou tu od starodávna, jejichž jména jsou: Lom, Benešovice, Lobzy, Plezom, Málkovice, Malevláz (zřejmě Malovice), Skviřín, Čečkovice, Bonětice, Staré Sedlo, Darmyšl a Prostiboř." Proč klášter tyto vesnice nedostal a přoč zůstaly v majetku panovníka? Domnívám se, že jediným důvodem bylo to, že jejich obyvatelé byli povinni střežit uvedené cesty, starat se o jejich značení (záseky do stromů, kamenné kříže a patníky) a svěřeným jim úsekem doprovázet případně i urozené osoby, které tudy putovaly. Proto také tito strážci pomezního hvozdu byli osvobozeni od poplatků a daní panovníkovi, stejně jako Chodové na Domažlicku. Když pak za několik desítek let byly vysazeny další vesnice dovnitř lesa, většina z těchto původně nedarovaných obcí stejně připadla do majetku kladrubského kláštera.

 Co tedy klášter skutečně dostal

Klášter tedy zcela určitě dostal při svém založení 25 celých, již existujících obcí, mimo jiné to byly např. Kladruby, Vrbice, Ponebuzláz (Láz), Milevo, Hlupenov, Borovany, Boječnice, Sumlaz (zřejmě Souměř) a snad i Holostřevy. Zbývající obce z těchto uvedených 25 se nacházely v okolí dnešních Bezdružic (okr. Tachov), Poběžovic (okr. Domažlice), Touškova, Dolní Bělé a Mladotic (okr. Plzeň - sever). Navíc kníže Vladislav daroval klášteru i celé své sídlo, v němž žil, než se stal panovníkem, tedy Sezemice při říčce Mohelce u Mnichova Hradiště v okrese Mladá Boleslav s několika dalšími obcemi, které tvořily tzv. vladislavický újezd. K těmto uvedeným 25 vesnicím ještě přidal další čtyři, a to Milíkov se třemi dnes zaniklými obcemi. Majetkem kláštera se stala také Zbraslav u Prahy s okolními vesnicemi, jak bylo vysvětleno již v minulém čísle (ve Zbraslavi měl původně tento klášter stát). Poněkud zvláštním se zdá darování celé vesnice Řestoky u Chrudimi ve východních Čechách.

Málokdo ví, že klášter získal tehdy i území v samotné Praze. Byla to část nynějšího Nového Města u řeky Vltavy zvaná Opatovice (mezi dnešními ulicemi Spálenou a V Jirchářích). Klášter tam měl právo vystavět mlýn (ten stával na místě dnešní budovy Mánesa), statek a špitál.

Listina dále uvádí další obdarované obce, ve kterých dostal klášter jen určitý počet obydlí nebo popluží, neboť zbývající majetek v nich byl již věnován dříve někomu jinému. (Popluží byl statek nebo dvorec s příslušnou výměnou půdy.) Byly to tyto obce: Hněvnice, Chotěšovičky, Klenovice, zaniklý Rozvadov poblíž Úněšova (okr. Plzeň - sever), pak Honezovice, Dnešice a rovněž dnes již zaniklá Bijadla (okr. Plzeň - jih).

Později byly získávány vesnice nebo jejich části od různých dárců, osob šlechtických i obyčejných sedláků. Tento nově získaný majetek byl dodatečně připisován do zakládací listiny. Byly to třeba obce Čečkovice a Malovice (původně zapsané mezi 12 vesnicemi vyjmutými z obdarování!) nebo celá ves Všenice u Radnic, statek a popluží ve Skapcích, dále v Kočově a Senadicích u Kladrub, v Domažlicích, Tachově, Hlinném, Tlučné, Líních, Touškově, Bušovicích a mnoha dalších místech.

 Poddaní kláštera

Klášter dostal pochopitelně jako své poddané všechny obyvatele darovaných vesnic. Mimoto určovala zakládací listina jmenovitě desítky dalších poddaných na mnoha místech v západních, severních a středních Čechách. V prvé řadě šlo o různé řemeslníky a služebníky, kteří své výrobky či výsledky své práce donášeli ze svých domovů do kláštera. Snad jen pekaři (Petr, Bohumil, Chval, Lovata) a kuchaři (Maka, Dalich, Dobrata, Ratník) sloužili buď přímo v klášteře nebo v jeho nejbližším okolí. Tři klášterní ševci, Malucha, Nepřivod a Neuhod, žili v Žatci, kožešník Bezuj bydlel ve Starém Plzenci. Dále to byli rybáři a pstrižníci ze Šlovic, Nezabudic a Lahovic na Berounce a z Libochovan na Labi.

Dalšími řemeslníky byli kováři, koláři, bednáři, železníci, tesaři, soustružníci, výrobci číší a hrnčíři. Do kategorie poddaných, kteří zajišťovali, jak bychom dnes řekli, služby, patřili pastýři koní a dobytka, komorníci, čistič šatů, vytápěč místností, 9 sluhů, 11 služek (!), strážci kostelů, dušníci, sokolníci (lovci), brtníci (včelaři, kteří vyhledávali med a vosk lesních včel), štěpaři (pěstitelé vinné révy v Uhercích na Lounsku, ve Vinné a Mlynohách na Litoměřicku a na pražském Proseku).

Klášter dostával od panovníka každou sobotu 10 denárů a jednou za rok, vždy na svátek sv. Havla (16. října), jedno hříbě, prut zlata a dva hrnce medu. Je tady zřejmé, že netrpěl ani nedostatkom peněz, ani hmotných statků. Není divu, že se během dalšího století stal nejbohatším klášterem v Čechách, ale o tom až později.

 

4. Povolání německých mnichů do kláštera

^

První měsíce po založení kláštera

Necelá dvacítka prvních českých mnichů přišla do Kladrub jistě z některého už existujícího českého kláštera. V té době jich existovalo pouze šest, ale v úvahu přicházel zřejmě jen nejstarší z nich, tedy břevnovský. Také jméno prvního českého opata nebylo historicky zaznamenáno.

Mnichy čekala práce s dobudováním provizorních dřevěných staveb, tedy kostela, mnišského obydlí a základních hospodářských budov. Bylo třeba kontaktovat i všechny poddané v darovaných vesnicích i přidělené řemeslníky a ostatní osoby určené panovníkem v zakládací listině. Není proto divu, že mnichům nezbývalo v prvních měsících existence kláštera mnoho času, aby plnili základní úkol, s nimž jeho zakladatel počítal. Mniši měli především osídlovat (kolonizovat) novými lidmi neobydlené zalesněné části území směrem k německým hranicím, a tak v rozlehlé lesní krajině získávat další zemědělskou půdu k obdělávání.

 První kolonie německých mnichů

Tyto okolnosti asi přiměly Vladislava I., aby požádal opata německého kláštera z Zwiefaltenu ve Švábsku o vyslání mnišské posily pro kladrubský klášter. V pozadí panovníkova rozhodnutí stála zřejmě jeho manželka Richenza, jejíž otec, bohatý šlechtic z německého Bergu, býval za svého života velikým mecenášem zwiefaltenského kláštera a po své smrti v něm byl i pochován. Ale tamnímu opatu Odalrichovi se tehdy zdálo obtížné poslat do Kladrub své mnichy, prý "pro vrozenou divokost, nevázanost mravů a barbarskost českého lidu". Vadilo mu rovněž, že v kladrubském klášteře byl v té době již opatem mnich "onoho národa", tedy českého. Tak to alespoň zapsal tehdejší zwiefaltenský kronikář Berthold.

Leč přímluvy příbuzných kněžny Richenzy přece jen pomohly, a tak koncem roku 1117 poslal opat Odalrich do Kladrub 12 mnichů, a sice 6 kněží a 6 "bradatých", tedy mnišských laiků, kteří, jak zwiefaltenská kronika dále uvádí "sluli zkušeností v klášterní kázni". Podle této kroniky byli v Kladrubech už v době zemětřesení, které postihlo západní Čechy 3. ledna 1118. Jenže oni přišli s požadavkem na opatský stolec, ale většinová část českých mníchů jim v tom zabránila, což oni považovali "za duši nebezpečnou věc". A tak se po necelém roce opět na pokyn opata Odalricha vydali zpět do Zwiefaltenu s výhrůžkou, že "se vrátí, až bude odstraněno pohoršení, které je uráželo,..." tedy, až nebude opatem český mnich. Kronikář Berthold, který byl v této skupině mnichů, vysvětluje odchod "neláskou a řevnivostí" mezi českými a německými mnichy.

Snad je pravda, že němečtí mniši přinesli ze své domoviny pokrokovější způsoby hospodaření, snaj je pravda i to, že český lid v okolí Kladrub si částečně uchovával dosud některé pohanské zvyky, ale roční působení německé kolonie nepřineslo klášteru žádné změny k lepšímu.

 Druhá kolonie

Když se v roce 1120 vrátil kníže Vladislav I. na český trůn, který přenechal na tři roky svému staršímu bratrovi Bořivojovi II., povolal zwiefaltenské mnichy znova na pomoc kladrubskému klášteru. entokrát přišlo dvacet německých mnichů a do čela kláštera si zvolili místo českého opata, který zřejmě zemřel, svého mnicha Wizimana. 

Kladrubští mniši dostávali v té době od panovníka i od mnohých šlechticů celou řadu dalších darů. Jenže mnohé z toho, co klášter obdržel, "věnovali" němečtí mniši okamžitě svému mateřskému klášteru ve Zwiefaltenu. Tak např. kronika uvádí mimo jiné "vzácnou kápi sametovou šafránové barvy pěkné práce se dvěma palii (plášti)", kterou tam opat Wiziman poslal.

V roce 1124 navštívil kladrubský klášter bamberský biskup Otto, později svatořečený, při své misijní cestě do Pomořan. Vladislav I. mu vyslal do Kladrub naproti svoji družinu, která ho dovedla až do Prahy. Když se však v roce 1125 vracel zpět, byl již zakladatel kláštera Vladislav mrtev a pohřben v kladrubském klášteře. Na trůn usedl jeho mladší bratr Soběslav I., který byl, alespoň zpočátku, znám jako úhlavní nepřítel všeho německého. Po bitvě u Chlumce, v niž roku 1126 rozdrtil německého císaře Lothara, který chtěl na český trůn prosadit Soběslavova bratrance Otu "Černého", vyhnal z Čech téměř všechny příslušníky německého národa a neušetřil ani vdovu po Vladislavovi, kněžnu Richenzu. A tak musela z kladrubského kláštera odejít i druhá zwiefaltenská kolonie. Do čela kláštera se dostal opět na čas český opat. Když ale o čtyři roky později se poražený císař Lothar a český kníže Soběslav usmířili, nastal znova čas pro návrat německých mnichů do Kladrub.

 Třetí kolonie

Roku 1130 byli, jak píše zwiefaltenský kronikář "čeští mniši od své pošetilosti napraveni" a přichází třetí německá kolonie v čele s opatem Bertholdem již definitivně. Jde ale o jiného Bertholda, než byl kronikář z první kolonie, neboť ten byl již v té době sám opatem ve Zwiefaltenu.

Perlička na závěr: Za tuto "pomoc" kladrubskému klášteru odkázal neslavně proslulý pražský biskup Menhart zwiefaltenským mnichům z vděčnosti drahocený černý pluviál (pláštěnku) zdobený zlatem a hedvábím, kříž na řetězu zhotovený ze sedmi liber zlata (!) a tři zlatem prošívané štoly. To všechno sám dostal od byzantského císaře Komena při návštěvě Cařihradu, kam se uchýlil na nějaký čas před trestem za spiknutí proti knížeti Soběslavovi. a když tento "dar" po Menhartově smrti chtěl jeho nástupce biskup Jan zadržet v Praze, zasáhl mohučský arcibiskup a vše bylo předáno do Zwiefaltenu! 

Jen je třeba ještě dodat, že po čase si čeští i němečtí mniši na sebe zvykli, spory mezi nimi ustaly a všichni si osvojili k všeobecnému prospěchu obyčeje této krajiny.

 

5. Přeměna starých Kladrub

^

Kde stály staré Kladruby?

 Když Vladislav I. zakládal kladrubský klášter, obdaroval ho mimo jiné i mnoha vesnicemi. V jejich seznamu byla na prvním místě uvedena ves Claderubi, tedy Kladruby. Myšleny jsou tím pochopitelně Staré Kladruby, které se nacházeli přibližně 500 metrů severně od dnešního kladrubského náměstí. Všeobecně se říkává, že stávaly kdesi v blízkosti dnešního hřbitova, ale nejstarší prameny je lokalizují do míst zvaných u staré studnice. Tímto názvem bývaly odjakživa označovány pozemky vlevo od dnešní silnice na Stříbro přibližně v místech, kde u ní na druhé straně odbočuje asfaltová cesta ke hřbitovu a dále ke skládce. Německý historik Schöft ve své práci z roku 1893 píše, že při výstavbě stříbrské silnice a také při obdělávání polí po obou jejích stranách se vždy nacházelo v těchto místech velké množství střepů a zbytků cihel. Je třeba jen připomenout, že v nejstarších dobách tudy cesta do Stříbra ještě nevedla. Chodilo se kolem dnešního hřbitova a snad několik desítek metrů od nynější západní hřbitovní zdi stával starý románský kostelík sv. Petra, dnes už zbořený. (Byl rozbourán v roce 1796 a z jeho zdiva byl v roce 1808 postaven městský pivovar na místě dnešního nákupního střediska.) Proto dost překvapuje, že archeologové ve spolupráci s Fyzikálním ústavem v Brně hledali někdy před třinácti lety staré Kladruby na malém políčku nad strání jižně od hřbitova, pod cestou ke skládce.

Osídlení Starých Kladrub

 Nelze pochybovat, že vesnička Kladruby dostala název od slov „klády rubat“, zřejmě tedy v ní žili převážně dřevorubci. Kdy vlastně vznikla? Určitě dříve než klášter sám, neboť ten dostal jméno po ní. Já se domnívám, že první její obyvatelé přišli do těchto míst přibližně 20 až 30 let před založením kláštera (možná i o něco dříve), kdy v těchto končinách byl ještě souvislý les. Tak, jako osadníci jiných podobných vesnic, dostali i oni „lhůtu“ obvykle v délce dvaceti let, aby vykáceli les, postavili vesnici a obdělali okolní půdu. Po celou tuto dobu nemuseli platit panovníkovi žádné poplatky. Pokud se tyto vesnice nacházely navíc podél některé obchodní cesty, měli jejich obyvatelé ještě i úkol strážní s povinností udržovat trasu této cesty. Kladrubům tedy pravděpodobně skončila tato „lhůta“ právě několik let před založením kláštera, kdy se hranice souvislého lesa posunula někam k Benešovicím, Lomu, Starému Sedlu, Prostiboři nebo Darmyšlu, tedy k těm vsím, které se nedostaly podle tzv. zakládací listiny do prvního obvěnění kláštera a měly jakousi „ochrannou lhůtu“.

Obyvatelé Starých Kladrub

 Prvními obyvateli Starých Kladrub byli tedy, jak už bylo řečeno, asi dřevorubci a samozřejmě i primitivní zemědělci. Z názvu se dá soudit, že i po vykácení svého úseku lesa se možná i nadále specializovali na zpracování dřeva a výrobu trámů pro srubové stavby v okolí. Žili nejprve v prostých chatkách bez oken ze dřeva a proutí vymazaných zvenku hlínou, částečně zapuštěných do země. Jakožto dřevorubci si zřejmě ale velice brzy dokázali postavit už i srubové domky u klád, kryté slaměnými došky, které byly svrchu chráněny poskládanými větvemi. Takové domky mívaly už i maličké okénko, ale zato chyběl ještě komín, takže uvnitř bývalo plno dýmu, prachu, zbytků jídel a much i jiného hmyzu. Zda obyvatelé Starých Kladrub patřili pod vladycké sídlo vlastníků nedalekého vrbického hradiště, zatím doloženo nebylo. Samotná Vrbice byla v každém případě osídlena již mnohem dříve, ale je třeba dodat, že toto osídlení souviselo spíše s vesnicemi, které se nacházely severně od obce, na druhém břehu řeky Mže.

Přeměna Starých Kladrub z dřevorubecké vesnice na kupeckou

 Staré Kladruby ležely jen malý kousek za rozdvojením důležité obchodní stezky vedoucí do Německa, na její severozápadní větvi. Jejich význam rostl a postupně se dostávaly na přední místo mezi ostatními vesnicemi v okolí. Když skončila jejich „lhůta“ pro období bez placení daní, staly se jakousi poslední „zkultivovanou štací“ před vstupem do souvislého pohraničního hvozdu. Tím pádem získaly post tzv. „zemské brány“ a staly se sídlem celní stanice. V malé, až dosud bezvýznamné vesničce začalo být najednou náramně živo. Přirovnejme si to k dnešní době, kdy na silnicích v blízkosti státní hranice vládne čilý obchodní ruch, stánkový prodej, profitují ubytovací zařízení, restaurace a podobně. Stejně tak i tenkrát tady, pochopitelně s přihlédnutím k tehdejšímu stylu života, se Kladruby najednou začaly měnit. Z dřevorubecké vesnice se stala velice rychle obec řemeslníků, kupců, krčmářů, majitelů překladišť a jiných výnosných živností. To samozřejmě vynášelo a navíc, v nejbližším okolí začínala těžba stříbra, zvláště poté, co nedaleko od Starých Kladrub vzniklo těžební středisko zvané Misa, pozdější Stříbro.

Po založení kláštera se do Starých Kladrub začali se souhlasem jeho opatů stěhovat i němečtí kolonisté, neboť zde tušili dobré výdělky. Němečtí historikové jim připisují i postavení již zmíněného románského kostelíka sv. Petra u cesty do Stříbra nedaleko dnešního hřbitova, to však nelze dokázat. Tito historikové totiž kalkulují s názorem, že Češi by ho nebyli schopni postavit pro „vrozenou divokost, nevázanost mravů a barbarskost lidu“, jak udával kronikář kláštera zwiefaltenského (viz minulé pokračování). Podle všeho tito čeští i němečtí obchodníci a krčmáři obsazovali postupně trasu kolem zemské stezky zpátky k jejímu rozdvojení, tedy po obou stranách dnešního úvozu od bývalé kapličky do nynější Hřbitovní ulice a tudy dále až k dnešní škola nebo snad až ke křižovatce u bytovek pod školou u domu pana Kučery, kde předpokládáme, že se nacházelo rozdvojení uvedené obchodní cesty. Tento posun byl předzvěstí ke vzniku nových Kladrub, pozdějšího významného města. Ale o tom až příště.                                                                                                                                                                                     >>

Klášter Kladruby  -  349 61 Kladruby u Stříbra  -  tel./fax.: 374 631 773  -  e-mail: kladruby@mybox.cz